ÚSMĚVY (2007)

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z knihy Život není jenom legrace
(vydal Pavel Ševčík - Veduta, 2007)

Jedna taková píseň, kterou už si dávno nikdo nezpívá, jen já občas, praví:

Usměj se na mne
A já budu asi
Náhodně chodce líbat
Na čelo
Všem učesaným
Budu cuchat vlasy
A zpívat jim jak je mi
Veselo

Úsměv musí být zřejmě velmi mocná záležitost, když dokáže s člověkem takhle zamávat.
Co je to vlastně úsměv? Dalo by se říct, že úsměv je grimasa, kterou člověk nasazuje v okamžiku, kdy je mu fajn? Dalo by se to říct, ale byla by to pěkná pitomost. Pěkná, ale pitomost. Úsměv totiž není jenom grimasa, i když ano, rty se nám jaksi roztáhnou, jejich koutky se lehce pozvednou, oči přimhouří, tváře se rozšíří - (teď si připadám, jako kdybych popisoval Číňana) - zkrátka jakási grimasa tuje, ale úsměv je ještě něco navíc. Dokonce bych řekl, že ta grimasa už je jen jakejsi přívažek. Jako když řezník se nechá vidět: Milostpaní, tady jsem přihodil k tomu hovězímu kližku.
Podstatná část úsměvu se totiž odehrává někde uvnitř člověka. Oči nám to prozrazují. Oko je, jak známo, do duše okno - alespoň naše babičky to tvrdí dodnes - a tím okem můžeme zpozorovat, že duše se při úsměvu přímo tetelí štěstím. A úsměv ve tváři je tady už jen proto, aby všichni okolo vás viděli, že jste šťastnej. Je to vlastně jakási manifestace štěstí.
A teď se nám vlastně začnou věci komplikovat. Plno lidí totiž manifestuje úsměvem svoje štěstí, které ve skutečnosti nevlastní. To jsou například takové ty společenské úsměvy - dva se hádají, leč přijde návštěva, a tak se tedy začnou usmívat. A usmívají se tak dlouho, dokud návštěva neodejde, a pak to začne nanovo. Tenhle druh úsměvů se ovšem dá rozpoznat a zkušenýho tím neoblafneš. Rty sice mívají tu správnou polohu - koutky jsou nahoře, ale v očích to není.
Protože oko - do duše okno, jak to dodnes tvrdí naše babičky.
Mezi neupřímné úsměvy je nutno počítat taky ty úsměvy, které rozdávají lidé potřebující se někomu zavděčit. Podřízený se mnohdy usmívá na šéfa takovým tím zvláštním kulantním úsměvem, kterej jako by říkal: Rád pro vás třeba skočím do ohně, jen račte tady něco zapálit, cokoliv, třeba tenhle tébich...
To je úsměv za účelem povýšení, nebo zvýšení gáže, případně za účelem získání ztracené přízně, a vizuálně je to jeden z nejpitomějších úsměvů, jaký je homo sapiens schopen vyloudit.
Protějšek tomuto úsměvu tvoří úsměv blahosklonný - šéf jím odměňuje podřízeného a zároveň tím dává na vědomost, že je taky jenom člověk.
Ani jeden z vyjmenovaných úsměvů ovšem není schopen způsobit, aby člověk líbal na čelo náhodné chodce a cuchal jim vlasy, jak se o tom zpívá v té písni. Autor měl na mysli zřejmě jeden velmi specifický druh úsměvu: úsměv dívčí.
Dívčí úsměv může být sice rovněž vypočítavý, podobně jako ten úsměv podřízeného, ale zajímavá věc - holkám to nějak vždycky spíš projde. Ta dívčí tvář je totiž už od přírody zkomponována tak, že sebezáludnější úsměv ji nedokáže zdeformovat. Zatím co devótní muž nosí ve tváři místo úsměvu škleb, devótní dívka dokáže podat úsměv s takovou dávkou ženskosti, že jí na to naletíme. Ale dívky se dovedou taky usmívat nezáludně. Jen tak - z přetlaku štěstí. A to je právě to, co dovede rozehřát i pány, a to je právě to, proč se usmíváme i my, muži, a proč úsměv je vlastně jakejsi - svátek obličeje, by se dalo říct.
Ano, úsměv je svátek obličeje. Promiňte, slečno, vidím, že vaše tvář má svátek, a jestli dovolíte, musíme to oslavit.
Takhle by třeba mohla začít známost dvou bytostí, a pak už se události řítí k poslednímu úsměvu, který by se zde měl zhodnotit: úsměv dítěte. Úsměv dítěte je něco, co by tady měl chválit místo mě básník, protože ten by snad nejspíš uměl najít tu správnou kombinaci slov, která by vystihla podstatu. Já se musím spokojit s tím, že řeknu, že dětský úsměv je něco ryzího. Neobsahuje nic navíc. Je to jenom čistej projev radosti, žádná sloučenina. Žádná taktika. Je to úsměv jako takový. An sich - říkají v Německu.