Novinky
Historie
Osobnosti
Hry
Diskografie
Knihy
Filmy
Texty, básně, povídky
Galerie - video
Galerie - foto
Články a recenze
Rozhovory
Kontakty a odkazy
Články a recenze | |
DĚTI V SEMAFORU (1991, Semafórum)
Theatre des Nations - Petit Odeon - Paříž, červen 1967. V šatně se připravují na premiéru Benefice dvě dětské partnerky Jiřího Suchého: Francouzka Monika Jimini (nejhezčí z tehdy velice populárních pařížských trojčat, známých především, z televize jako Les Jimini 3) a Češka Magda Křížková (jejíž dětský hlásek z této doby je zaznamenán na gramofonových deskách s písničkami Tulák, Toulaví zpěváci a Nový nájemník).
Semafor pro děti to v minulosti zkusil dvakrát. (Potřetí to právě v této sezóně začala zkoušet Jitka Molavcová ve svém Minikabaretu.) Prvním pokusem byla Smoljakova adaptace Ukradeného měsíce Ludvíka Aškenazyho, uvedená ještě v původním působišti Semaforu ve Smečkách, na jaře roku 1960. K druhému pokusu došlo až téměř o čtvrt století později, kdy můj sourozenec přepracoval první semaforskou komedii Člověk z půdy pro dětské publikum. Sám se v téhle nové verzi ujal role, v níž se kdysi střídali pánové Horníček, Kopecký a Filipovský a původní roli svou, Malého lorda, přepsal na Karkulku pro Jitku Molavcovou. Ukradený měsíc i Člověk z půdy let osmdesátých nebyly v žádném případě počiny nezdařilé, v jednom se však minuly s cílem: Inscenace měly divácký ohlas, příznivé kritiky, akorát že ty zástupy dětí se do Semaforu jaksi nehrnuly. Z obou představení se staly dle mého soudu bonbónky pro skalní semaforské publikum, dospělí v hledišti byli proti publiku dětskému pokaždé v přesile, vzdor tomu, že si jinak děti v celé republice už dávno přisvojily řadu semaforských písniček, ať už pro ně vhodných více (Sluníčko, Malé kotě), anebo méně (původní Včera neděle byla, Marnivá sestřenice). Přitom nutno dodat, že v žádném případě se tato představení dětem nepodbízela! Bylo by jistě zajímavé, kdyby například „dětský“ Člověk z půdy doznal ve své době filmové či alespoň televizní podoby. Možná, že by se z něj po čase stal evergreen, jakými jsou mnohé filmy pro děti, které rok co rok omílá televizní obrazovka. Nu, nic takového se nestalo, zajisté i díky tomu, že doba takovým semaforským pokusům vést boj o přízeň dětského diváka vlastně nikdy nepřála. (Vzpomínám si v tuto chvíli na kritiku, či snad přímo polemiku v Rudém právu, v níž byl bratr napaden, tuším v případě Moniky Hálové, že se z tohoto tehdy desetiletého děvčátka pokouší po nežádoucím západním vzoru vyrobit dětskou hvězdičku á la Shirley Temple, což tehdy bylo v očích soudruhů moralistů velmi nevkusné. Pamatuji si ještě, jak ve své odpovědi Jiří připomněl dětskou filmovou hvězdičku z opačné světové strany, Natašku Zoščipinu. Po jeho odpovědi se další polemika nevedla.)
Děti v Semaforu je rozhodně téma zajímavější (a čtivější) oproti řádkům předchozím. Dává možnost nahlédnout do osudů několika holčiček, které na své herecké dráze dosáhly určitých úspěchů i v dospělosti. (Zajímavé - žádný kluk typu Romana Skamene či Pavla Manga se na prknech Semaforu výrazně neprosadil. Jediný chlapeček, který se mi z celé semaforské éry vybavuje, je Robert Růžek v Člověku z půdy.) Z holčiček, které pokračovaly v herecké dráze i poté, co vyrostly ze semaforských dětských střevíčků, lze jmenovat pouze tři: Monika Hálová, Magda Křížková-Šebestová a Luciana Krecarová, jejíž šance v Semaforu trvají dosud. O osudech několika dalších dívenek, které v minulosti zmizely ve světě, mi není nic bližšího známo.
Monika Hálová (dnes už rovněž působící mimo naši republiku) si vydobyla své místo na slunci v řadě českých filmů komediálních, ale i jiných žánrů, a to i v době, kdy už v Semaforu nehrála (anebo snad právě proto?), neboť byla členkou Státního divadla v Ostravě. Její filmografie přesahuje deset titulů a já bych zde rád alespoň několik připomněl: Hop a je tu lidoop, Pátek není svátek, Hra o královnu, Podivné přátelství herce Jesenia, Mezek, Zastihla mě noc aj. Monika se dostala do Semaforu po smrti Jiřího Šlitra, v roce 1970, na základě konkursu, do kterého jsem ze své tehdejší funkce redaktora časopisu Sedmička dodal dětské zpěváčky. Šlo o finalisty dětské pěvecké soutěže O sedmikrásku Sedmičky, mezi kterými mimo Moniky Hálové byla například i malinká Světlana Nálepková, která však dostala nakonec hereckou i zpěvačkou příležitost někde jinde a jindy. Z her, v nichž se Monika Hálová v Semaforu představila, připomenu Moničin debut Revizora v šantánu, Kytici nebo Sladký život blázna Vincka.
Magda Křížková, která do Semaforu přišla ve stejné době jako Lenka Hartlová (v roce 1966 spolu alternovaly v Benefici), neměla jako malá herečka a zpěvačka nikdy dravou ctižádost, ovšem nikdy se také nebránila zúčastnit se svým velmi příjemným a přirozeným herecko-pěveckým projevem nejrůznějších jevištních projektů i mimo scénu Semaforu. Jako jediná ze semaforských holčiček se nejčastěji podílela i na zahraničních akcích divadla Semafor, ať už v Německu či v Paříži, kde s Jiřím vystupovala v deseti představeních francouzské verze Benefice na scéně Malého Odeonu, divadla, jehož ředitelem tehdy byl legendární Jean Louis Barroult. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Magda mimo Semafor začala nejčastěji objevovat na scéně poetické vinárny Viola, v pořadech, na nichž jsem se měl možnost rovněž podílet (Zvířátka, milenky, věci a sny, Walk Over, anebo Zpověď Voskovce a Wericha, Umřel král Ubu, Taneční hodiny s Pavlem Boškem). S Janem Kolářem, který všechny pořady režíroval, jsme tam chystali také Magdin recitál, do něhož tenkrát namluvili na magnetofon svá drobná vyznání malé zpěvačce její příznivci - vedle Jiřího to byli Václav Neckář, Jiří Grossmann, Miloslav Šimek a další. Jenomže Magdička rostla jako z vody a než došlo k realizaci recitálu, byla už najednou velkou slečnou a celý podnik pozbyl jaksi smyslu. Z Magdy Křížkové se zakrátko stala Magda Šebestová, překladatelka a tlumočnice z jazyka anglického, ovšem hraní a zpívání ji nepustilo, a tak jsme ji mohli vídat v dalších letech třeba ve společnosti písničkářů Jiřího Dědečka, Jana Buriana, Jana Vodňanského. A pokud se pro ni naskytla role ve filmu, se stejnou chutí a stejnou milou přirozeností dovedla stát i před kamerou, vzpomeňte si například na paní učitelku ve slavném Menzelově a Svěrákově filmu nominovaném kdysi na Oscara, Vesničko má středisková.
Lucianu Krecarovou bych z uváděné trojice dívek připomněl pouze jménem, o jejím působení v Semaforu jste si vše podstatné mohli přečíst už v prvním čísle tohoto solidního občasníku. (Nenápadná reklama!)
Nu a dvě, která si zasluhují ještě zvýšenou pozornost, si nechávám na konec. Nevzpomínám si už, zda byla ta, kterou její kamarádi znají jako Werichovic Fanču, uváděna na plakátech svým občanským jménem Zdenka Kvapilová, ale je to myslím jedno. Podstatné je, že šlo o vnučku Jana Wericha, která se na semaforském jevišti objevila ve Smutku bláznivých panen a v Kytici. V první jmenované hře měl v závěru představení sehrát důležitou roli i sám Jan Werich (jeho jméno se objevilo i na prvních plakátech), ale jeho kolísavý zdravotní stav i tehdejší úřední pokyny shora to nakonec znemožnily. A tak se Jan Werich dostavil na obě představení alespoň jako divák. Vidět svou vnučku na scéně divadla, k němuž po celá dlouhá léta choval upřímné sympatie, to byl jeden z mála světlých okamžiků nejsmutnějšího životního údobí jeho života.
Shodou okolností to byl právě Jan Werich, kdo v dobách prvních nejistých krůčků Semaforu dal nepřímo impuls k tomu, aby se v budoucnu na scéně tohoto divadla objevovaly i děti. Dovolím si tu zacitovat Suchého Jiřího: „...písnička Sluníčko v Takové ztrátě krve vznikla vlastně na jeho popud. Když jsme se s ním kdysi bavili o Divotvorným hrnci, přišla taky řeč na dětskou roli, která tam je, a on nám vyprávěl, že na Broadwayi tomu říkají touch of humanity - dotek lidskosti - a že tam do muzikálů angažujou i děti, což prý u diváků nikdy neselže. Tak jsme to zkusili a z toho Sluníčka se nakonec stal takovej svébytnej hit...“
Ano, na pomyslném žebříčku dětských semaforských hitů je Sluníčko dodnes na prvním místě. (Naposledy si tuto písničku převzaly do svého repertoáru Dagmar Patrasová a Jitka Molavcová.) Ovšem v původní slavné nahrávce ji proslavila zároveň první holčička divadla Semafor. Ta zmiňovaná prvenství už nikdy nikdo někdejší Zuzance Vrbové nevezme! A co dneska dělá, ta věčně se usmívající pihovatá holčička, jejíž hlásek nám dodnes připomíná stará gramofonová deska nejen se slavnou písničkou Sluníčko, ale i s kouskem dialogu holčičky s knihkupcem Františkem - Jiřím Suchým, ze hry Taková ztráta krve? Myslím, že nemohu lépe toto mírně nostalgické vzpomínání ha semaforské děti ukončit. Tedy vězte, že Zuzanka Vrbová, dnes Zuzana Lejčarová, jest paní učitelkou na střední škole, vyučuje češtinu, dějepis a psaní na stroji a doma má pak plno práce se svými dvěma dcerami. Ačkoliv - asi už dneska ne. Vždyť Terezce už je třináct a té starší, Barboře, dokonce osmnáct let! Jó, sluníčko, sluníčko...
| |
| minulý | zpět | nabídka | další | |
