FAUST - RECENZE (1982)

Květy, 11.3.1982
Z PRVNÍ ŘADY

Jak se zdá, Jiřího Suchého nad jiné láká faustovské téma. Na jaře devětapadesátého roku uvedl v Divadle Na zábradlí svou a Vyskočilovu hru Faust, Markéta, služka a já, o sedm let později zařadil do semaforské Benefice skeč Faust a Markéta, aby se nyní k Faustovi vrátil potřetí. Nejnovější představení Semaforu, scény Hudebního divadla v Karlíně, se totiž jmenuje Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 a v podtitulu má vepsáno Dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze. Hudbu zkomponoval Ferdinand Havlík, o výpravu a kostýmy se postarala Běla Suchá, choreografii měli na starost Jaroslav Pešek a Zdeněk Boubelík, představení režijně nastudoval Jiří Menzel.
Autor děj časově posunul o plných pět století, takže se ocitáme v roce 1945. Je večer či lépe řečeno noc ze 13. na 14. února a v salónku pražského hotelu Alcron mají večírek němečtí filmaři, kteří právě točí na Barrandově. Do autentické atmosféry nás prologem a výborně zazpívaným Protektorátním blues zavede hostující Svatopluk Beneš, hotelový vrchní, vlastenec a tak trochu šmelinář. Válka se chýlí ke konci a ten je ve vzduchu cítit. Je i v laciných řečech a vtipech nudících se německých filmařů; z hereckých představitelů této společnosti si absolutorium zaslouží postava režiséra Frosche, opilce a nacisty z přesvědčení, jak ji vytváří Jiří D. Novotný. Z původně epizodních roliček v Suchého hrách vyrostl z Novotného vyhraněný herecký typ, navíc velice tvárný a přizpůsobivý. V kontextu s ním působí Ivan Podobský ztělesňující hereckou hvězdu německého filmu příliš jednostrunně a ploše. Výborné jsou rovněž obě představitelky — Věra Křesadlová (Lotte) a Ilona Záluská (Christel); druhá z nich dostává navíc od autora ještě — vlastně mimo roli — veršované meditace, které vyznívají nepateticky a přesvědčivě, i když jsou trošku z jiného soudku. Českou barovou zpěvačku představuje brněnská Vladěna Krumlova, přece jenom víc zpěvačka než herečka. A pak už jsou na jevišti jenom dvě postavy — Faust Jiřího Suchého a podnikavé děvče Markétka, ve kterém se věder zhlédne (Jitka Molavcová). Oba obohacují své vyhraněné komické herectví o některé nové prvky a — zřejmě díky režii — přistupuje v celé hře ke slovnímu humoru i humor „pro oko". S charakterem představení bezezbytku koresponduje swingem odkojená Havlíkova hudba využívající při interpretaci převážně akustického klavíru; skvělým číslem je výstup muzikantského kvarteta, ve kterém se to jenom blýská hudební i situační komikou. Suchého texty opět překvapí mnoha nádhernými metaforami, lidským poselstvím, protiválečným apelem a nápaditými pointami (což je vlastně možno napsat i o hře jako takové). Běla Suchá tentokrát řešila scénu jako stříbrnou látkou potažený prostor, smysl pro humor projevila i v návrzích kostýmů (viz „dekoltáž" Jitky Molavcové).
Semafonský dr. Johann Faust nejenže kráčí v intencích tradiční semaforské poetiky, ale v mnohém její hranice ještě překračuje — pro dobro věci. I když druhá polovina představení není tak kompaktní a dramatická jako část první, přesto varovné protiválečné memento není možné přeslechnout.
Autor: Miloš Skalka

foto: Michal Krejčí

Lidová demokracie, 8. 3. 1982


FAUSTOVA PROCHÁZKA DĚJINAMI
Nová hra Jiřího Suchého Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo nám. 40, je založená na spojení faustovské legendy, s historickým faktem zasažení Faustova domu bombou při náletu v roce 1945. Z představení režírovaného Jiřím Menzelem zaznívá jednoznačně protiválečná nota, která ostatně není u Suchého nová, je přítomna v mnoha jeho povídkách (i těch nejstarších), písňových textech (Tulipán, Jó to jsem ještě žil) nebo v jeho vynikající interpretaci Kainarova, Bombardovacího blues. Právě z této písně jako by do hry přešla její atmosféra: soumračná, ale ne bez zárodků nového světla.

Soumrak odcházející epochy se všemi příznaky dekadence (jak nevzpomenout na muzikál Kabaret) Je ve hře představován skupinou německých filmařů (V. Křesadlová, I. Záluská, J. D. Novotný, I. Podobský). Tráví poslední dny války na Barrandově, obsluhováni českým vrchním (S. Beneš j. h.) a baveni českou zpěvačkou (V. Krumlova). Mezi ně přichází na své přání Faust (J. Suchý), kterému ďábel umožnil tuto cestu časem. Setkává se zde s Markétou (J. Molavcová) a prožije řadu dobrodružství.
Ve struktuře inscenace se střetávají dvě tendence. První tíhne k pevnému tvaru danému tabulí, druhá usiluje o neomezený prostor k samostatnému prezentování písňových a tanečních čísel, povídky či Suchého filozofické meditace (jen anekdotické pointy ji mnohdy chrání před zbytečnou mnohomluvností). Tento problém — v skrytější či zjevnější podobě obsažený v celém dosavadním úsilí Semaforu o kompaktní „hudební komedii", komorní muzikál — neřeší inscenace vždy uspokojivě, zvláště ne ve druhé-půli, Jež je chudší na dějová fakta.
Kladem nastudování jsou vyrovnané herecké a tanečně-pěvecké výkony všech Interpretů. Zvláště podařené jsou maska a milá deklamace J. D. Novotného jako režiséra-nácka, v aristokratickém (a současně i podlézavém) vrchním našel hostující Svatopluk Beneš roli ideálně odpovídající jeho naturelu. Přehlédnout nelze pěvecké uplatnění Vladěny Krumlove. Talent Jitky Molavcové-komika je dostatečně znám. Přináší mimo jiné důkaz, že ženský půvab se může docela dobře snášet i s klaunstvím. Suchý a Molavcová vytvářejí osobitou dvojici, pro niž bychom stěží našli obdobu. Nápadité je komické číslo muzikantského kvarteta v čele s Ferdinandem Havlíkem, imitujícího různé hudební styly. Havlíkova hudba dobře splňuje svůj divadelní účel. Hity z ní asi nebudou, i když takové Protektorátní blues (znamenitě zpívané hned v úvodu S. Benešem) je skvostné, samo o sobě.
Dvacet let staré divadlo bývá obyčejně už hodně staré divadlo. O Semaforu to tvrdit nelze. Jeho poslední premiéra přesvědčila, že je divadlem, které žije svou dobou a umí z jejích problémů vyhmátnout ty nejnaléhavější.
Autor: fk

Brněnský večerník, 25.5.1983
TENTOKRÁT NA JEDNIČKU

Když jsem se zamýšlel nad nedávným hostováním pražského SEMAFORU s inscenaci Kdyby tisíc klarinetů na brněnské scéně, dostal jsem se k úvahám o nutném vyčpěni osobitého inscenačního postupu i poetiky tohoto souboru a napsal něco o jejich zastínění současnými netradičními divadly. Rád přiznávám, že jsem zřejmě neměl tak docela pravdu.
K tomuto sebekritickému tvrzení jsem dospěl díky Dr. Johannu Faustovi Praha II., Karlovo nám. 40. A Jelikož to bylo zjištění překvapující, hodlám se v následující glose vyhnout až drze se podbízejícímu srovnávání brněnské (soubor zpěvohry Státního divadla) a pražské inscenace tohoto „dodatku k pověsti o Faustově domě v Praze", který „spáchali" Jiří Suchý a Ferdinand Havlík, a spíš se zabývat tím, proč najednou Semafor působí moderně, proč představení postrádá hluchá místa, proč je celkové vyznění aktuální protiválečné myšlenky jasnější a tím pádem i adresnější, proč se zcela vytrácí „násilnost" point, proč lze najednou daleko přesněji postihnout všechnu krásu básnického jazyka (nemám tentokrát na mysli jen osobité hravé a přitom filozofické monology samotného autora, ale především ony krásné básnické obrazy, které lze najít pomalu ve všech dalších replikách), prostě proč je tu najednou divadlo a „nejen" revue, divadlo, které jako by znovu vyrůstalo přímo z odkazu legendárního Osvobozeného divadla.
Jistě, mnohá z těchto kvalit je už v samotném textu, který evokuje reminiscence dávných semaforských jevištních hitů. Ale myslím si, že valná většina úspěchu inscenace je v režijním pojetí Jiřího Menzela. Ten totiž dokázal využít přirozených schopnosti jednotlivých aktérů způsobem, který se tak hned nevidí. Zdánlivě je totiž vůbec nenutí do nějakého hraní, jeho pohled zvenčí jen jaksi všechno učesává a na scénu se najednou skrytě vkrade přirozenost a civilnost. Je tu přítomna v té míře, že vedle rutinéra Svatopluka Beneše nijak nezapadne přirozená šarže Jiřího Novotného i třeba velmi úzký herecký rejstřík Věry Křesadlové a zbyvší naivky Jitky Molavcové je najednou rovnocenná partnerka osobnosti Jiřího Suchého. Menzelovo využití hereckých typů je tak promyšlené, že přes jistou míru afektu do celkového pojetí inscenace zcela zapadla i narychlo zaskakující Eva Veškrnová.
A podobně jako s herci Menzel pracuje i s některými zavedenými semaforskými „nutnými" scénami (skeč hudebníků, finále první poloviny aj.), A tak po poměrně rychlé a jazykově vtipné introdukci představení získá svůj rytmus, který si drží až do poslední děkovačky.
A když k tomuto režijnímu pojetí připočtete tolikrát ověřené semaforské kvality — počínaje Jiřím Suchým a konče třeba Havlíkovou hudbou tentokrát typickými názvuky čtyřicátých let, stává se „Faust" divadelním zážitkem. Zážitkem o to větším, že znovu a poetickou formou ukazuje nesmyslnost a stupidnost agresivního násilí, že se tak děje především inteligentním humorem, pomocí básnických hyperbol a především typickým a svébytným divadelním jazykem? A vadí to?
Autor: Jaroslav Kravka


Mladá fronta, 15. 4. 1982
DOKTOR FAUST OPĚT V SEMAFORU
Spojit společensky naléhavou výzvu (konkrétně varovně protiválečnou) s výsostně uměleckým tvarem a obojí sladit do humorné tóniny, to patřívalo k semaforským záviděníhodným specialitám. Připomenu alespoň i filmem prošlé Kdyby tisíc klarinetů. Jenže léta plynou i pražskému divadélku Semafor — dnes scéně Hudebního divadla v Karlině — je už více než 20 let a jeho tvůrcům a protagonistům je jistě líp než mně jasné, že z tradic se dá čerpat (takřka do nekonečna), ale jen tehdy, pokud je sami obohacujeme. Tedy to, co si bereme, ukládáme zpět v nových podobách a modifikacích. Právě tak se to podařilo poslední semaforské premiéře Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, s podtitulem Dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze.

Faustovský motiv vrací Jiří Suchý na semaforskou půdu už potřetí (poprvé to bylo v roce 1959, kdy spolu s I. Vyskočilem napsal hru Faust, Markéta, služka a já; podruhé o sedm let později Jsme Fausta a Markétu našli v Benefici). Přesto se nejen neopakuje, ale čerpaje z minulosti vše (a jen to) pozitivní, vytváří nyní (samozřejmě s patřičným přispěním celého kolektivu v čele s režisérem Jiřím Menzelem) po Kytici bezesporu nejzdařilejší semaforské představení poslední doby.
Prologem (písní Protektorátní blues) vynikajícího hostujícího Svatopluka Beneše jsme spolu s dr. Faustem vtažení do atmosféry čtyřicátých let — konkrétně do únorového večera a noci roku 1945. Nudící se společnost německých filmařů (v brilantním podání J. D. Novotného, I. Podobského, V. Křesadlové a I. Záluské), točící právě na Barrandově, navozuje ovzduší dekadentního rozpadu odcházející „epochy", v níž už však raší doba nová. Jejich konverzaci, vzaté z první lekce učebnic němčiny, se smějeme smíchem, při němž běhá mráz po zádech. A tak je tomu po dobu celého představení. Těžko vyzdvihnout či zatratit jednotlivé složky tohoto zdařilého celku. Mimochodem ve vyrovnané „kolektivitě" inscenace vidím jednu z dobrých tradic Semaforu. Přesto je nápadná pozornost a péče, věnovaná choreografické (J. Pešek a Z. Boubelík), hudební (F. Havlík) a pěvecké stránce, která bývala kdysi, na rozdíl od posledních let, gruntem, nezaměnitelným základem stavby semaforského divadelního kusu. Konečně se to opět podařilo.
Komické efekty nepostrádají dokonce ani kostýmy (B. Suchá), což kompaktnost inscenace samozřejmě jen potvrzuje. K překvapením představení patří postava nacistického režiséra Frosche, respektive excelující podoba, kterou ji dodal Jiří D. Novotný, až do této chvíle nenápadný herec více či méně malých rolí. S vnější pomocí dokonalé masky dozrává v inscenaci na úroveň ústřední dvojice Suchý – Molavcová (Faust a Markéta), která nás se svým precizně sehraným, osobitě komickým a v této podobě vlastně bezkonkurenčním šarmem provází celou touto hrou se zpěvy a tanci, přesněji řečeno zdařilým komorním muzikálem klasické semaforské poetiky.
S návštěvností v Semaforu problémy nemají, člověka však potěší, že tentokrát půjde o fronty na představení nejen zábavné, ale také užitečné, potřebné a smysluplné, jak jen může být varovné, poselství a apel proti válce.
Autor: Dagmar Sedlická

foto: Otto Dlabola

Scéna, 1982
FAUSTOVY (SEMAFORSKÉ) PROMĚNY V ČASE

Ve dvojí faustovské podobě objevuje se Jiří Suchý ve své nové hře DR. JOHANN FAUST, PRAHA II., KARLOVO NÁM. 40. Nejprve jako Faust historický, anebo lépe: jako postava ze starých rytinek či barvotisků zdobících vozy potulných komediantů. A podruhé jako Faust moderní, soudobý, určený časem i prostředím. A zatímco Faust barvotiskový působí jako starodávná loutka — směšně a neskutečně, stává se současný Faust součástí tvrdé reality dvacátého století. Je vlastně zákonité, že v Suchého hře žijí Fausti oba, i když mně osobně je bližší ten první, signalizující mimo jiné důležitý inspirační pramen autorův, nebo-li starou lidovou faustiádu, jak ji přenesli přes staletí kočovní loutkáři. Vždyť i oni patří do rozvětvené rodiny pouťových klaunů, vyvolávačů, ekvilibristů a provazochodců, těch neodmyslitelných prapředků divadelní tvorby Jiřího Suchého. Hrají tam stejně inspirativní roli jako autentická lidová poezie v jeho produkci písňové - která se však v ní etablovala přes moderní básnické směry, zejména poetismus Nezvalův. Poetistická metoda poznamenává — a někdy značně — i všechny písničkové texty této semaforské faustiády. To není chyba, spíš přednost. Jeden z důkazů, že Suchý je básník mezi textaři, protože netěká od módy k módě a udržuje kontinuitu sám se sebou. Jen tam, například v revuálním popěvku „Kdo z vás má špetku fantazie", kde poetistický kalkul vítězí nad osobností autora, znějí písničkové verše jako vytržené ze samého Vítězslava Nezvala. A naopak tam, kde je poetistická hra podkladem k vlastnímu rukopisu, vznikají písně osobité, nezaměnitelné, tvořící kontinuální „zpěv" s těmi šesti sty písničkami předchozími. Třeba šanson „Tady se zastavil čas" nebo takové „Protektorátní blues", při jehož poslechu se tají dech jako kdysi při „Tulipánu" a „Jó, to jsem ještě žil".
Přestože příběh Suchého variací na faustovské téma se odehrává v konkrétním čase, se všemi reáliemi a detaily, není svědectvím o druhé světové válce, ale metaforou o člověku, pro kterého je válka největším zlem. Tím zlem, které lidskou bytost ze všech zel nejvíce pronásleduje, deformuje, ničí. Jeho ozvěna proniká i do luxusního pražského hotelu Alcron, kde opilý režisér Frosch vede nesmyslné řeči o vítězství, zatímco ostatní hvězdy německého filmu rezignovaně utápějí svou existenci v alkoholu, anebo - jako Christel - vzpomínají na svou hereckou kariéru a na dětství, do něhož ovšem také vnikla krutá skutečnost „tisícileté" říše. A v této dekadentní společnosti, v tomto ovzduší nicoty a zmaru, připomínající atmosféru Viscontiho Soumraku bohů, se zjevuje Jiří Suchý ve svém druhém faustovském převleku. Autor tu vtipně uplatňuje dramatický paradox: Faust si přeje být přenesen na den přesně o tři sta let do budoucna, kdy lidstvo - jak doufá - bude žít v ideální době, ale ocitá se uprostřed nejnelítostnějšího zápasu dějin. A jaký je tento druhý Faust? Je to člověk ve všem všudy „moderní", ani tak netoužící po vědeckém poznání jako po osobních požitcích. Lásku vyjevuje v chemických vzorcích. Je to člověk dehumanizovaný, neuchovávající v sobě špetku romantismu, kousíček opravdového citu, pro který stojí za to žít. Je to člověk před pádem Říma.
A neexistují takoví lidé dodnes na světě? Možná tady někde je vysvětlení překvapivého faktu, že autor písní a muzikálů napsal hru soudobější než píší mnozí současní autoři, které povahujeme za plnokrevné dramatiky. Možná i tady je důvod ohlasnosti tvarově nejednoduché hry, v níž dějotvorné prvky tvoří kromě příběhu i písničky a veršované monology.
Ve Faustovi 2 vyvinul Suchý celistvou dramatickou postavu, i když i ji poslal do služeb své vtipnosti. Také Faust je svému stvořiteli příležitostí k aforismům, slovním gagům a hříčkám, jazykovým alogismům. Kapsář Suchého invence jako by byl bezedný: vše je nové, vkusné — i ta míra jisté vulgarity není samoúčelná, neusiluje o ohlas za každou cenu, ale slouží k účelům charakterizačním. Tím, že nejen pro sebe, ale také pro ostatní vytvořil Jiří Suchý kompaktní role, přispěl k vyrovnanosti hereckých výkonů, což v Semaforu bývá spíše výjimka než pravidlo. Pak jako překvapení může působit smysl pro přesnou hereckou kresbu a ostrou stylizaci, kterou v úloze Frasche uplatňuje Jiří D. Novotný. Všimněme si, jak je ten fanatický nacista prkenný v pohybech a v řeči, jak tímto jednoduchým prostředkem domohl herec komického efektu. Ale Frosch nabízí víc, je to svým způsobem autorská kreace, upoutávající také hercovým individuálním tématem. To Ivan Podobský, jako filmová hvězda Brander, má skromnější možnosti: do děje zasahuje zřídka, jsa spíše stafáží dotvářející bílým oblekem a vlasy ulíznutými dozadu prostředí. A na tak malé ploše lze jen naznačit schopnost groteskního herectví, již herec projevil ve Smutku bláznivých panen.
Ale máme tu ještě dvě role naprosto mimořádné. Jitka Molavcová dostala úlohu ze všech nejobtížnější. Je Markétkou a zároveň jí není, po celou inscenaci musí hrát podvojnou postavu, budujíc prostor k závěrečnému odhalení, k poznání, že princip zla není nadpozemský, ale vegetuje na této zemi, mezi lidmi. „Vtip je v tom, že existujou jeho skutky a ty jsou horší než on sám. Ďábel sám je nula... Ale ty jeho skutky... ty žijou. Je jich plnej svět a jde z nich strach," říká Markétka Faustovi. Jak Molavcová dovede vytvářet tajemství, jak je ve své postavě nejednoznačná — směšná i vážná, smyslná i něžná, přepjatá i komorní, cynická i citově rozechvělá — to je obdivuhodné. A ta druhá role: Svatopluk Beneš, s uvěřitelným naivismem snoubící ve svém Vágnerovi uhlazenost vrchního ze staré školy s českým lidovým lišáctvím a vypočítavostí. Je to graciézní, dojímavé a krásně starosvětské.
Na ucelenosti představení se výrazně podepsal také Jiří Menzel. Opět, po létech, není v Semaforu režisér pouze gagmanem a šikovným aranžérem, spojujícím jednotlivá čísla programu. Ne že bych takovou režii v divadle tohoto druhu podceňoval — v určitém typu pořadu má dokonce oprávnění. Ale oč víc je, když za každou akcí, písní, gestem a větou vidíme vyhraněný režijní záměr a myšlenkový výklad. Jiří Menzel vnesl do inscenace pevnou vnitřní organizaci v intencích žánru, v kterém je koncipována. Dr. Johann Faust je komorní muzikál, v němž se pracuje s nenápadnou choreografií (Jaroslav Pešek), zpěvem většinou bez mikrofonu a nevýpravnou scénou, kterou Běla Suchá zaplnila bílými textiliemi, umožňující variabilní změnu místa, času, děje bez přestaveb.
O pěveckém projevu platí obecně totéž, co o hereckém. Pozná se, kdy zpívají osobnosti jako Jiří Suchý, Jitka Molavcová a částečně Věra Křesadlová a Ilona Záluská, a kdy zpívá bezvýrazná Vladěna Krumlova. A to ji, prosím, autoři s režisérem obsadili do úlohy zpěvačky! Do prázdna tak padá téměř polovina písní, které Ferdinand Havlík ladí do retro nálady protektorátního swingu. Myslím, že skladatel tu napsal svou nejzdařilejší hudbu od Kytice. Hudbu stylově čistou, rytmicky pulsující, mísící humor se smutkem a neobávající se nejedné citace a její následné parodie. Havlíkovy sklony k travestii prozrazuje i jeho vystoupení s dalšími hudebníky a la legendární Lišáci. Dokresluje to nejen dobový kolorit inscenace, ale posiluje také její smíchovou rovinu. Ta je na novém představení hodnotou z nejcennějších.
Protože Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40, tak může o vážných věcech mluvit nenásilně, nedidakticky a neschematicky. A principu zla postavit do cesty mocného protihráče: smích, který je přece „neskonale dobrý".
Autor: Jan Kolář