JONÁŠ A DR.MATRACE - RECENZE (1969)

JONÁŠ PODRUHÉ, KDO DÁ VÍC
Nedá se nic dělat, Jonáš je pojem. Jméno, při jehož vyslovení se kdekomu stáhnou koutky úst v srdečném úsměvu. Jonáš - to je symbol kabaretu, symbol rozpustilých písniček a ohňostroje nápadu a vtipu.
Snad tato zavedenost pojmu „Jonáš" vedla Jiřího Suchého k pokusu o Jonášův slavný „come back", k pořadu JONÁŠ A DOKTOR MATRACE. Člověk si maně vzpomene na Dumasovy Mušketýry po dvaceti letech a s trochou despektu se vypraví do Semaforu. Neboť Jonáš a tingltangl byl báječný pořad, a jak známo, druhá a další pokračování prvních dílů (pro velký úspěch další osudy našeho hrdiny!) bývají jenom slabým odvarem původního nápadu.
Generální zkouška je specifický divadelní tvar, vyznačující se nervozitou na obou stranách rampy. Na jevišti se potí herci a v hledišti za malým stolečkem režisér - aspoň to tvrdí stará divadelnická moudrost.
Generálka Jonáše II. se od začátku zdála být výjimečná. Pánové Suchý a Šlitr se dostavili pět minut před stanoveným začátkem a skoro překypovali dobrou náladou. Ani pan režisér Mareš se nezdál být na pokraji zhroucení. Tiše vyzval shromážděné diváky, kteří se nejrozličnějšími cestami proplížili do hlediště, aby považovali generálku za generálku, a tudíž ještě byli shovívaví a k účinkujícím vlídní. Říká se, že čím větší je psina na generálce, tim větším průšvihem bývá premiéra. A naopak. Má-li toto skoro přísloví pravdu, bývala by musela premiéra Jonáše II. zcela propadnout. Neboť už pří generálce se sálek Semaforu chvílemi otřásal smíchem zcela nezřízeným. Nálada účastníků byla tak nakažlivá, že i Jiří Suchý se jednu chvílí neudržel a přidal se k všeobecnému chechtotu.
Samozřejmě, máloco je dokonalé a generálka tím méně. Byla i slabší místa, která však reprízy určitě odstraní. V prvním Jonášovi vystupovala jedna girl, v novém pořadu jich už po jevišti pobíhá šest. Jeden můj přítel, povoláním škarohlíd, po zjištění tohoto faktu prorocky pravil, že mezi počtem girls a úrovni pořadu je nepřímá úměra. Čím více girls, tím méně dobrých nápadů. Na rozdíl od kněžny Libuše se můj přítel ve své věštbě mýlil. I když — co se houfu děvčat na jevišti týče — méně by možná bylo opravdu více. Pominu-li vše ostatní, čímž se pochopitelně dopouštím nespravedlnosti, má pro mne Jonáš tři vrcholná „čísla". Moderní parafrázi V+W - písničku My jsme dva stoprocentně rozhněvaní muži, krásnou, poetickou píseň Jó, to jsem ještě žil, která má naději stát se pravým semaforským hitem, a striptýzový taneček obou protagonistů divadla. Oba pánové tančí tak talentovaně, že diváci pláčou smíchem. Jenže — trocha nostalgie člověka nutí, aby vzpomněl na Jonáše číslo I. a prohlásil, že přece jenom ten první... Mám pocit, že to souvisí s lidským zvykem všechny staré časy nazývat zlatými. Plynoucí léta prostě dávají zapomínat na to nedobré a jest lidské říkat s rozsvíceným obličejem; „A pamatuješ, jak . . ."
Těžko se dá srovnávat, nemá-li člověk srovnávané exempláře před sebou. Velmi snadno by některému z nich ukřivdil. A tak raději volám - Jonáš I. je mrtev, ať žije Jonáš II.!
Autor: Jan Vaněk

Lidová demokracie, 27. 5. 1969

JONÁŠ SE VRACÍ
Fangle sice v Semaforu nevyvěsili a přece se tak mohlo a mělo stát, neboť na jeho scénu se vrátil náš starý a dobrý známý z divadélka Na slupi, světem protřelý a ve všech lepších tingl-tanglech proslulý Jonáš, provázen přihlouplým pianistou, který na sebe až po letech prozrazuje, že se jmenuje dr. Prokop Matrace. Proto se také nový pořad jmenuje JONÁŠ A DOKTOR MATRACE anebo zkráceně JONÁŠ II.

Jonášovi za těch několik let přibylo na zkušenostech a trochu i na kumštýřské suverenitě a ledabylosti. Zdá se, že leckterá z písniček nebo anekdot je vytvořena spíše rutinou než srdcem, napsána tak trochu levou rukou. Vracejí se tu v hudbě i v textu některá stará témata nazíraná jen z poněkud odlišného úhlu. Snad právě proto ani dobré podání Věry Křesadlové nemůže získat písničce o kloboucích větší úspěch. Prostě proto, že se tu neříká o nic víc než v konvenčních tanečních písničkách; Suchý a Šlitr jsou už přece mnohem dál. Leckdo asi také pokrčí rameny nad zjevnou nezkušeností tančících a pějících girls, z nichž se většina učí prvním divadelním krokům; technické nedostatky projevu jsou tu traktovány s humorem a vynalézavý režisér Karel Mareš z nich činí jeden ze zdrojů humoru, ale víra Semaforu v jakýsi zdravý amatérismus nemůže být přece nekonečná, tím spíš, že jeho duchovní otcové jsou už sami dávno brilantními profesionály.
Leč na to všechno lze nakonec zapomenout, zaposloucháme-li se do krásné, protože prosté, neokázalé a přitom hluboké písně o mrtvém vojákovi nebo ovane-li nás živým rytmem a rozkošným vtipem písnička mírně rozhněvaných mužů protestujících proti všemu, humorně navazující na parodický pochod „stoprocentních mužů" z Osvobozeného divadla. Potěšíme se zhuštěnou reminiscencí na původního Jonáše, pobavíme se autorským výkladem starších písniček a navíc si tu můžeme poslechnout opravdu mimořádnou úvahu na téma „zaražený špunt". Tady dosahuje Jiří Suchý vrcholu; Šlitrovou doménou je tu opět poloparodická valčíková píseň, kterou lze bezpečně zařadit mezi Šlitrovy oblíbené „ptákoviny".
Dalo by se namítnout, že první Jonáš byl přes všechny nedostatky bezprostřednější, srdečnější. Jistě. V druhém Jonášovi Šlitr se Suchým většinou už neobjevují neznámé končiny, ale rozšiřují dobytá území, bohatší o zkušenosti všeho druhu. A proto si také nejvíc cením těch míst, kde ztrácejí pečeť profesionálních suverénů, kde prostě a lidsky upřímně navazují kontakt se svými posluchači, kde přichází plně ke slovu zásada „spřízněných duší", např. právě v písni o mrtvém vojákovi, v metaforicky bohaté úvaze o špuntu a podobně.
Není to třeba večer po všech stránkách prvotřídní a ledacos by se tu ještě dalo zlepšit. Je to však večer dobré pohody a dobré zábavy, včetně několika trefných satirických štulců, tu mimických, tu slovních, které si zcela nepochybně najdou své adresáty.
Autor: Pavel Grym