15 OKEN DO PÍSNIČKY (1967, Panton)


To byl název drobné časopisecké publikace (vydal Panton, 1967), kde se nacházelo 15 profilů různých hudebních osobností od Beatles a Elvise až po Suchého a Šlitra. Právě o S+Š psala Nina Dlouhá.

JIŘÍ ŠLITR - ĎÁBEL Z VINOHRAD
Na počátku našeho setkání stála rozhlasová reportáž: před odjezdem Jiřího Šlitra do Spojených států severoamerických bylo potřeba natočit krátký rozhovor pro zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Připravované interview se ovšem ukázalo být vhodnou záminkou k tomu, jak připravit skladatele divadla Semafor neoplývajícího právě volnem, o hodinu času.
Šlitr si do Prahy jen odskočil: po krátkém zájezdu v Německé spolkové republice tu byl další - tříměsíční turné do USA - a tak zrovna balil. Uplatnila jsem jeden ze svých poměrně vzácných návalů výřečnosti, takže se mi ho podařilo přesvědčit, že mi balení naprosto nevadí - se svou dřívější atletickou přípravou mohu kufry klidně přeskakovat. Nakonec se ukázalo, že jde o jediné zcela miniaturní zavazadlo, které se dalo klidně obejít. Překážkou byly spíše dvě vinohradské ulice (samozřejmě hodně od sebe vzdálené), které jsem si spletla, dále poklus s těžkým magnetofonem plus čtyři patra bez výtahu.
Autor písniček, které tak pootočily soukolím vývoje celé naší taneční hudby, ihned pochopil, že atletická průprava vzala zcela za své a odešel postavit na kávu. A to byla také možnost se rozhlédnout po středně velké, světlé a útulné místnosti, s velkými šikmými okny, které se obyčejně říká ateliér.
Snad každý ví, že Jiří Šlitr není jen skladatelem „semaforáckých“ písniček, klavíristou a v posledních letech také zpěvákem a hercem se značnou dávkou osobitosti. Zdá se, že v jeho případě si příroda s rozdáváním talentu tak trochu zahýřila, protože je zároveň i výtvarníkem - a dá-li se to považovat za talent, pak také právníkem. To všechno - snad s výjimkou soudcovského taláru - se ovšem v jeho pracovně objeví: je zcela obklopen věcmi ze světa kumštu, který má rád - portréty, plastiky, grafika, kresby, fotografie, africké masky, několik dřevěných svatých, typických pro české baroko, knihy - a tomu všemu vévodící velké koncertní křídlo se vzorně srovnanými sešity not. (Jeden z nich jsem si nakonec vyžádala - a to je ta nová písnička, otištěná na dalších stránkách, která je z recitálu „Ďábel z Vinohrad“.)
Abychom se hned zase nedostali k písničkám, k nimž vždycky zamíří každý, kdo kdy o Šlitrovi psal, píše i psáti bude - dovolte, abych - ač nepovolána - se pokusila o krátkou exkurzi do kunsthistorie. Ty obrazy, a zvláště portréty, které asi výtvarník Šlitr maluje v době, kdy není skladatel Šlitr doma, se mi líbí především svými výrazně modelovanými obličeji, v nichž moderní pojetí (spočívající v jisté deformaci i volbě barev) neubere portrétovanému objektu - respektive subjektu - nic z jeho skutečné podoby. Libí se mi i jeho kresby; vyzdobil jimi mimo jiné i jedno album písniček ze Semaforu a zpodobnil taky téměř všechny tehdejší členy souboru v jejich nejvlastnějším pohybu, gestu či výrazu. Působí takřka dojmem karikatury, a přece karikaturou nejsou, což dosvědčí - vedle ostatních - zvláště kouzelný Ferdinand Havlík: dvě vyděšené kulaté brejličky nad typicky „havlíkovsky“ staženými rty a šikmo posazeným saxofonem.
Tady si můžete nejlépe ověřit, jak jedno umění souvisí s druhým: kresby mají totiž stejnou vyjadřovací prostotu, úspornost i humor, jako stovky těch písniček, které jsme v posledních letech slyšeli. Písnička má ovšem výhodu - není komorní a individuální záležitostí, a tak dokáže svou sdělnosti působit téměř v tisících místech současně. A protože písnička - a hudba vůbec - je pro Jiřího Šlitra právě tím, co malování (ne-li víc), nebylo by správné si jí nevšimnout. Dotkla se jeho života pochopitelně už v mládí: ve svých sedmnácti letech se Jiří Šlitr stal jedním ze zakládajících členů dixielandového souboru gymnasia v Rychnově nad Kněžnou. Jako dixielandový klavírista začal psát také první skladby; odtud také pramení všechny prvky jazzového charakteru, které později Šlitr použije i ve své písňové tvorbě. Na písničky samy došlo později - v době, kdy se setkal s mladými textaři, třeba s Pavlem Koptou, ale zejména s Jiřím Suchým. Teprve v Redutě, v Divadle Na zábradlí a konečně nejplněji v Semaforu se v pravém slova smyslu rozvinula Šlitrova skladatelská pohotovost, která se dokázala uplatnit takřka ve všech žánrech a formách dané oblasti. Měla ovšem k dispozici dobrého partnera - působivou textovou předlohu Jiřího Suchého.
Je dnes skoro zbytečné zdůrazňovat šťastnou konstalaci spojení těchto dvou umělců, z nichž každý je ve svém oboru výjimečnou tvůrčí osobností. A přece je to základ celého tajemství úspěchů písniček ze Semaforu. Zachycují svou dobu: dobu, v níž vznikly a ve které žijí, hovoří jejím jazykem, její hudbou. Mimochodem - právě o hudbě se ještě vážně debatovalo. Tehdy se ovšem ještě mnohé nepostřehlo: třeba to, že i dobrá muzika může těžit z rozmanitých inspiračních zdrojů - nebo to, že rozhodující je konec konců teprve výsledek, jeho působení, platnost i posluchačská odezva. A to jsou rozhodně vlastnosti, o nichž není v případě příspěvků ze Semaforu třeba pochybovat. Ale to už vzorný hostitel Jiří Šlitr přinesl hrníček s černým obsahem vynikající kvality - a před námi stál ještě celý americký zájezd. A tak nezbylo než se zeptat, proč návštěvníci v divadle Semafor neuvidí po celé tři měsíce jeho recitál „Ďábel z Vinohrad“.
To, co jsem se dozvěděla, bylo mi vlastně odpovědí na předchozí úvahy o výtvarnictví; kromě čtrnácti představení Jonáše a tingl-tanglu („to je takový kabaret“ - poznamenal Jiří Šlitr) v jednom divadle na Broodwayi vezl Šlitr do Spojených států severoamerických menší výstavku kreseb a grafik (které ho doprovázely už loni na jaře po Německé spolkové republice) a vystavoval je hned v několika městech - mimo jiné v Bostonu a New Yorku.
Je až neuvěřitelné, kolik otázek je možné položit v rozmezí hodiny: Jiří Šlitr je zodpovídá všechny - kritické i zvídavé, možné i nemožné. Uklidňuje přitom svou soustředěností, probouzí zpola zasuté komplexy svým přehledem, znalostmi, zájmem i přesnými formulacemi. Je skoro takový jako na černobílé fotografii - taky trochu černobílý, se správnou dávkou lehce ironického humoru.
Převládající dojem? To je člověk a umělec (v jeho případě se, myslím, nemusíme bát toho označení), který naprosto přesně ví, co chce. Možná, že i tuší, že to, co dělá, je ohromně dobré. Nevím, budu se ho muset na to příště zeptat, ale není ani samolibý, ani sentimentální, takže to asi všechno popře.

DEVATERO ŘEMESEL JIŘÍHO SUCHÉHO

Je-li v Praze, najdete ho snadno: Jiří Suchý je buď v divadle nebo doma, ale může být také v rozhlase, v televizi, v gramofonových závodech, filmových ateliérech, u Šlitra nebo jinde. Zvolila jsem divadlo v domnění, že je pro Jiřího Suchého typické. Tedy - typické to je, ale že by to bylo šťastné, to není. Pro zákulisí Semaforu příznačná (pro Československo zcela nevídaná) hustota obyvatel na jeden čtvereční metr a soustředěný, dostředivý pohyb všech přítomných směrem k Jiřímu Suchému - to všechno jaksi ztížilo původní záměr. Na druhé straně mě právě toto rozhodnutí umožnilo zopakovat si ještě jednou rozkošnou „Benefici“ a posedět s Jiřím Suchým u jeho malé večeře ve zminiaturizované odrůdce divadelního klubu.
Přitom jsem se mimo jiné utvrdila v přesvědčení, že si tento „toulavý zpěvák“ ve slaměném kloboučku zrovna nelibuje v povídání o své práci. Všechno jako by u Jiřího Suchého procházelo hustým filtrem sebekritiky, která usměrňuje jeho jednání, ale současně i tvorbu. A o čem jsme se začali bavit? Takticky jsem zahájila Šlitrem a společným zájmem obou tvůrců Semaforu - výtvarnictvím.
„Ale o tom se moc nedá povídat, pane Suchý, když vůbec neznám vaši grafiku.“ Odpověděl: „To je dobře.“
A přece byl výtvarníkem - a to právě grafikem - dřív, než se stal tím vším, čím je dnes: Jiřím Suchým ze Semaforu - tedy textařem a básníkem, libretistou a scenáristou, skladatelem několika úspěšných písniček, uměleckým šéfem divadla, jeho hercem a zpěvákem, Šlitrovým protipólem a uměleckým partnerem. Z těchto - více než devíti - řemesel je, myslím si, to textařské nejzajímavější. A taky nejvýraznější a nejúplnější.
První veřejně provozované texty Jiřího Suchého dovedly už v šestapadesátém roce rozvlnit dosud klidnou hladinu toku našich písniček:
V Redutě to tehdy začalo jiskřit studentskou legrací, která imponovala schválnostmi, absurdními slovními hříčkami, ale i překvapivě čistou poezií, načrtnutou lehkým perem básníka. Texty mladého grafika se začaly brzy šířit také z Divadla Na zábradlí a nakonec ze scény Semaforu - to už za pomoci Šlitrových melodií. Písničky, které s sebou nesly bezprostřednost a atraktivitu, zpěvnost i námětovou, textovou a interpretační výjimečnost, to u posluchačů okamžitě vyhrály. Uměly - dovedou to dodnes - vytvořit okolo sebe takové hodně zvláštní a milé ovzduší, které nepřipouští křivý pohled a lstivý úsměšek. Hraje se tady - a karty jsou vyloženy na stůl - zpívá se tady se zcela odkrytým hledím.
Chtěla jsem něco z toho říci nahlas, ale vyšla z toho otázka poměrně hodně odlišná.
„Vzory? Umělecké?“ divil se Jiří Suchý, „já jim říkám daleko méně oficiálně - totiž kamarádi - a je o tom celá jedna písnička z „Benefice.“
„Já vím, mně se to strašně líbí.“ „To jsem rád ...“
„To je přece ta, jak tam zpočátku zpíváte o tom, že se netepe a tepat taky nebude (v Semaforu, samozřejmě) - a potom se tam najednou objeví Chesterton, Rimbaud, Chaplin, František Tichý se svými harlekýny, Salvátor Dali, svačící na bříšku plavovlásky, a taky pan Morgenstern. Ale do písničky se vám už nějak nevešli dva, které - a to vím zcela jistě - máte se Šlitrem rádi: Jiří Voskovec a Jan Werich. Ale mohu to napravit tím, že tady ocituji jeden písemný dokument?“
„Nebude-li toho zneužito proti nám, prosím, proč ne?“ Tak tady to je — v doslovném znění:

„Gratulujeme Janu Werichovi a Jiřímu Voskovci k úspěšné premiéře Vest pocket revue. Bohužel už se dnes nenajde pošta, která by doručila naši gratulaci včas. (Je to snad známka degenerace našeho poštovnictví? Vždyť víme, že před pětatřiceti lety by to byla pro naši poštu maličkost!) Přiznáme se, že jsme Vestpocketku neviděli. Jiří Šlitr v době jejího uvedeni nebyl schopen vnímat jiné divadlo než loutkové a Jiří Suchý se narodil teprve za Dona Juana & comp. Přesto pro nás oba tato inscenace znamenala více než desítky těch, které jsme v průběhu života viděli.
MÁME V HLUBOKÉ ÚCTĚ DIVADLO, KTERÉ DOVEDE PŮSOBIT NEJEN NA SVÉ DIVÁKY, ALE I NA TY, KTEŘÍ V NĚM NIKDY NEBYLI.
JIŘÍ SUCHÝ A JIŘI ŠLITR“

„Pane Suchý, když poslouchám vaše texty, vždy znovu mne překvapí vaše schopnost vládnout lehce českým jazykem. Tím myslím, že čeština je pro vás naprosto spolehlivým nástrojem k vyjádření všech, i těch nejsložitějších situací. Souvisí to samozřejmě i s vaším básnickým cítěním, ale taky vám to dovolí hovořit nejen o tom, jak „holka sbírá kopr do omáčky“, ale i ó tom, co jste měl dnes se Šlitrem všechno k obědu.“
„Snad máte pravdu, jenže já tu češtinu ovládám spíš - abych tak řekl - pocitově, rozhodně se to nevztahuje na gramatiku: česká gramatika a pravopis - to je strašně složitá věc.“
(Já vím, to Jiří Suchý přiznává zcela veřejně - třeba v jazzové opeře „Dobře placená procházka“; vytváří tam roli zasněného listonoše Péti, který - byv napadnut a ohrožován Šlitrovým prakem - radostně zvolá, „To je ypsilon. Měkké i to není - to by mělo nahoře tečku.“)
Ale ještě o jedné věci bylo třeba mluvit, než skončí přestávka - o poezii. O tomto mladém muži (neboť tak vzdor svým šestatřiceti vypadá) v placatém slaměném širáčku a manšestrových kalhotech poněkud kratších, než bývá zvykem (to je převlek pro „Benefici“), se tvrdívá, že je znovuobjevitelem českého moderního poetismu v písňových textech.
„Poezie? - Já ji mám rád a je mi s ni dobře. Takovou poezii, která se bezprostředně dotýká lidí okolo, která mluví nejen o nich, ale i k nim - tu jsem se vždycky snažil hledat - a taky psát.“
„Ale ve vašich textech je ještě něco jiného - jiskra kouzla uprostřed všedního námětu, lyrika uprostřed prozaické skutečnosti. Myslím si, že i proto vás lidé chápou — nebo to aspoň podvědomě cítí - že jim chcete říct trošku víc, a že vás proto také mají rádi.“
„Nezlobte se, já už musím jít - dohrát ten „Deficit“. Tak říká Jiří Suchý někdy své „Benefici“. Zdá se, že neprávem, protože představení je hezky dlouhou dobu dopředu vyprodáno.

Nina Dlouhá