DVĚ NOVÁ SEMAFORSKÁ CD (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 2. listopadu 2014

Další zvukovou vzpomínku na Jiřího Šlitra, od jehož tragického odchodu za necelé dva měsíce uplyne čtyřicet pět let, nabízí vydavatelství Supraphon. Tou vzpomínkou je album JIŘÍ ŠLITR – PLAKALA PANNA, PLAKALA charakterizované jako Pořad ztracený a znovu nalezený. Jsou tu zaznamenána tři pokračování tohoto pořadu natáčeného Čs. televizí, přičemž v prvých dvou byl hlavní osobností Jiří Šlitr, který celý projekt vymyslel. Při natáčení dílu třetího již nebyl mezi námi, a proto ho zastoupil jeho autorský a jevištní partner Jiří Suchý, na jehož doporučení byl tento díl věnován skladbám Jiřího Šlitra komponovaným v bluesovém duchu.
V původní podobě pořadu, realizované v prvých dvou dílech někdy ve druhé polovině roku 1969, seděl Jiří Šlitr u piána, hrál, zpíval a řídil doprovodný zpěv sešlosti mladých lidí shromážděných kolem něj, to vše pod režijním dohledem Jiřího Menzela. Netuším, jak se ta sestava zpívající omladiny vybírala, ale pokud to byli amatéři, pak je třeba jejich zpěv ocenit. Začínalo se vždy písní dávající pořadu název, což byla The Dipsy Doodle amerického muzikanta Larryho Clintona česky otextovaná Jiřím Suchým, a pak se další repertoár jakoby „vymýšlel“ podle předem připravovaného scénáře. V díle prvním to byly písně Hluboká vráska, Černá vrána, Cop, Jackova píseň od V+W+J a na závěr Honky tonky blues. Díl druhý byl věnován písním s ženskými jmény v názvu, takže slyšíme Magdalenu, Babettu, Betty a Zuzanu, které doplnil hostující Jiří Suchý o Ježkovu Zasu a Šlitrovu Margaretu. O instrumentální doprovod se vedle Jiřího Šlitra starali členové jeho skupiny, jejíž složení ovšem v bookletu nenajdeme, protože písemná dokumentace k tomuto pořadu zřejmě neexistuje, někdy v průběhu normalizace byl záznam z televizního archivu vyřazen. Album mohlo být vydáno jen díky nadšeným fonoamatérům, kteří zvukovou složku pořadu zachytili na svých magnetofonech, a některé z těchto záznamů byly nyní využity. O jejich kvalitě si nelze dělat iluze, takže velké uznání je třeba vyslovit Martinu Kusákovi za mastering, jehož výsledek je úžasný.
V závěrečném dílu se Jiří Suchý snaží vysvětlit Monice Hálové co je to blues a používá k tomu písně Co je blues, Nevyplacený blues a Drožkář. Na pomoc mu přijde i Ferdinand Havlík, jehož kapela tu účinkuje, a zahraje na klarinet Blues samotářky známé v podání Evy Olmerové. Závěrečnou Černou Jessie zazpívá neznámá odvážná dívka z té party mladých lidí shromážděných ve studiu – a nutno uznat, že velmi dobře.
Na přípravě alba se spolu s producentkou Naďou Dvorskou podílel Lukáš Berný, jehož obsáhlý článek týkající se přípravy a natáčení pořadu je otištěn v bookletu. Je tam i krátká vzpomínka Jiřího Menzela, v níž se k dílu třetímu už nehlásí, ale zřejmě ho ještě natáčel. Ty další už režíroval Pavel Kopta. O problému amatérského nahrávání televizního zvuku na konci 60. let a o práci s takto pořízenými nahrávkami napsal zasvěcený referát již zmíněný zvukový kouzelník Martin Kusák.

Divadlo Semafor slaví své 55. narozeniny nejen novou premiérou, ale také vydáním alba nazvaného GEORGE DRY – COMPOSER. Jak už název naznačuje, jedná se o nahrávky skladeb, jejichž autorem je Jiří Suchý, s jedinou výjimkou – bonusovou písní Rozkvetlá zahrada zkomponovanou na Suchého text Jitkou Molavcovou.
Album bylo nahráno za režie Vlastislava Drozena nahráno ve studiu SOS Všenory v období červenec až září 2014 a podílí se na něm velká část současného souboru divadla, přičemž o doprovod se postarala divadelní kapela vedená Jiřím Svobodou. Najdeme tu jednu předehru a osmnáct Suchého písní, vznikajících od dob Reduty (Blues na cestu poslední – 1957) a Divadla Na Zábradlí (Pověrčivý uzenář – 1958) až do současnosti. Zbývajících šestnáct titulů pochází ze dvanácti semaforských her, přičemž největší zastoupení má novinka Prsten pana Nibelunga, z níž tu zazní Apokalypsa, Velbloud, Ubohá Gudrun a Soumrak bohů.
Booklet obsahuje úvodní slovo Jiřího Suchého, v němž je uveden důvod nahrání a vydání alba – snaha dát na vědomí, že Pramínek vlasů není jedinou skladbou, kterou Jiří Suchý zkomponoval. Ke každému titulu patří krátká charakteristika přibližující zařazení skladby ve hře nebo další zajímavosti. Na titulní stránce je kromě názvu a jeho českého ekvivalentu portrét Jiřího Suchého, jehož čelo kryje papírová čepice složená z papíru popsaného spoustou not na pětilinkových osnovách. Důležité je ovšem to, že v levém dolním rohu je bílé na černém vytištěno CD 1, což signalizuje, že by se časem mohl objevit nějaký další sourozenec tohoto velmi pěkného a zajímavého alba. Jeho poslech může kromě jiného přesvědčit toho, kdo není častým návštěvníkem Semaforu, že se tu stále hraje kvalitní muzika ozdobená výbornými texty.

Ivan Kott