2x O SEMAFORU (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 9. května 2017


Semafor vzpomíná na své vzory

Když se v dubnu roku 1927 chystalo setkání spolku sdružujícího bývalé české studenty na francouzských lyceích, připravil jeden z jeho členů spolu se svým kamarádem pro své kolegy a jejich hosty zábavnou revui. Tím členem byl Jiří Wachsman–Voskovec, jeho kamarádem a spoluautorem Jan Werich, a onen zábavný večer se jmenoval Vest Pocket Revue. Z programu „na jedno použití“ se stalo překvapení divadelní sezóny, které se posléze začalo hrát pod hlavičkou již existujícího Osvobozeného divadla a dosáhlo více než dvou set repríz.

Při 50. výročí této významné události se navzdory tuhé normalizaci podařilo uspořádat ve velkém sále Lucerny dva koncerty písní Osvobozeného divadla, přičemž při druhém z nich došlo na velké, a dnes již legendární interview Jiřího Suchého s Janem Werichem.

Když se blížilo výročí devadesáté, začal Jiří Suchý uvažovat nad tím, jak ho nejlépe připomenout. Původně hodlal nastudovat revui v původním tvaru, ale posléze zjistil, že po těch devadesáti letech ztratil text na aktuálnosti, protože dobové reálie se samozřejmě změnily a také pojetí humoru je dnes poněkud jiné, takže současný divák by asi tento počin nepřijal příznivě. Rozhodl se proto pro jinou, ovšem mnohem náročnější variantu. Vyšel z Vest Pocket Revue, ponechal základ příběhu a několik postav, napsal aktuelní dialogy, často se vztahující k navazující písni, a hudebně to pojal jako průřez celou érou Osvobozeného divadla s melodiemi Jaroslava Ježka i těmi převzatými americkými. Vznikl tak kus trefně nazvaný ZAČALO TO VESTPOCKETKOU, v němž je dotaženo k dokonalosti něco, co se už částečně praktikovalo v poslední semaforské verzi hry Kdyby tisíc klarinetů. Na jevišti je Big Band Semafor složený z výborných muzikantů, kteří ale zároveň fungují jako herci větších i drobnějších rolí, což občas vyžaduje i bleskové převleky a přesuny.

Onen základní příběh spočívá v tom, že fotograf Blažej Jossek pořizuje snímky rozzuřených slavných osobností, ale dosud se mu nepodařilo na film takto zachytit módního spisovatele jménem Kvido Maria de la Camera Van Oscura. Toho je opravdu těžké rozčílit nebo dokonce rozzuřit, proto jsou povoláni Josskovi potrhlí švagři proslulí tím, že dokážou přivést k nepříčetnosti každého, a ti pak spisovatele pronásledují na jeho cestách po souši i na moři.

Fotografa Josska vyzbrojeného přístrojem Kodak Vest Pocket představuje klarinetista Felix Slováček, jeho pomocníka Šavla trumpetista Michal Stejskal, slavného spisovatele Jiří Štědroň a „švagrovské“ dvojice, původně představované Voskovcem a Werichem, se podle očekávání ujali Jiří Suchý a Jitka Molavcová, objevující se ve druhé polovině hry v replikách původních kostýmů V + W. Důležitou postavou je ještě Josefka, obdivovatelka slavného mistra a členka redakce starající se o přípravu jeho knih, půvabně zahraná Lucií Černíkovou.

Jsou tu i další postavy, buď vystupující z her Osvobozeného divadla (Slaměný klobouk), nebo ztvárňující některou z písní. Tady je třeba vyzdvihnout především Vyznání lásky, v němž se zaskví Eva Přívozníková a choreograf představení Petr Šudoma, jemuž se navíc podařilo z místních uvaděček vytvořit tým revuálních girls ve stylu těch Jenčíkových. Důležitou postavou vystupující z orchestru je také kapitán zaoceánské lodi mířící do Spojených států v podání kontrabasisty kapely nebo diktátor trumpetisty Michala Merhauta. Jeho výhružnému projevu a zpěvu předchází dialog ústřední dvojice, v němž Jiří Suchý vysvětluje, že diktátor musí být zručný balamutitel a potřebuje velkou množinu balamutěnců, které lze obalamutit. Scénicky je velmi vynalézavě ztvárněna také málo známá píseň Jeroma Kerna, pány V + W česky nazvaná Kdo nebyl ve vzduchu, zpívaná Jiřím Štědroněm a Lucií Černíkovou. Pro toho, kdo má naposlouchané písně Osvobozeného divadla z původních nahrávek, bude jistě zajímavé poslechnout si Prodám srdce v dívčím podání Lucie Černíkové, stejně jako Ljubou Hermanovou proslavené Zakázané ovoce ve skvělé interpretaci Jiřího Štědroně.

Zpívá se tu ale také sborově, celokapelově a výborně, což platí pro závěrečnou, stále aktuální Co na světě mám rád, ale i pro písně další. To je ovšem práce jaksi ve druhém plánu, tou hlavní náplní bigbandu jsou orchestrálky a doprovod zpěváků, a také tam lze hovořit o skutečně bezchybném výkonu. Jakubu Přibylovi, autorovi hudebního nastudování, se podařilo docílit výborného zvuku kapely hrající s obrovským drajvem a radostí, která dýchá z každého tónu počínaje předehrou a konče závěrečným strhujícím jamováním s mnoha nádhernými sóly včetně dokonalého scatu pana principála. Ten si ovšem se svojí partnerkou vysloužil frenetický potlesk už na začátku druhé poloviny, kdy v písni Život je jen náhoda zastoupili celý orchestr a zahráli ji pouze v duetu – on na klarinet a ona na sopránsaxofon.

Obsazení orchestru je otištěno v programu, kde najdeme i seznam uváděných písní, několik článků a poznámek Jiřího Suchého a krásné vyznání Jitky Molavcové věnované „Jiřímu, Janovi, Jaroslavovi a také Jirkovi“. Velmi zajímavý je článek o hudbě Osvobozeného divadla napsaný v roce 1929 Jaroslavem Ježkem do časopisu vydávaného divadlem. Nechybí tu ani velké množství fotografií, černobílých ze zkoušek a barevných představujících všechny účinkující v kostýmech navržených Jiřím Suchým, který je také autorem výpravy. Ta částečně vychází z té původní, velmi jednoduché, použité v Umělecké besedě, ale je doplněna o další nápady, s jejichž realizací si výborně (jako vždy) poradili divadelní technici Antonín Müller a Martin Weigert.

Premiéra uskutečněná ve čtvrtek 27. dubna byla nejen úžasným zážitkem pro přítomné publikum, ale také krásným pozdravem k svátku všem Jaroslavům, především ale tomu pro ten večer nejdůležitějšímu – Jaroslavu Ježkovi.

P.S.

Big Band Semafor je složen z osvědčených členů stávajícího souboru divadla, které doplnily dvě výrazné posily. Jednou z nich je saxofonista, klarinetista a flétnista Martin Zilvar, rodák z Rychnova nad Kněžnou, kde se hudbě věnoval již od šesti let. Hudbu studoval na ZUŠ v Opočně a později i soukromě, a to nejen doma, ale i ve Velké Británii. Byl také členem filharmonie v Novém Městě nad Metují, ale jeho schopnost orientovat se v mnoha žánrech mu umožňuje působení v kapelách nejrůznějšího zaměření, k čemuž patří i hraní v londýnských barech a klubech. Jeho bohaté zkušenosti jsou pro působení v divadle Semafor určitě velkým přínosem. Není bez zajímavosti, že vedle své hudební profese dokázal Martin vystudovat Právnickou fakultu UK v Praze.

Druhou posilou je trumpetista Jakub Ševčík, rodák z Chebu. Navštěvoval ZUŠ Fryderika Chopina v Mariánských lázních, kde hrál nejprve na zobcovou flétnu a po roce přešel na trumpetu. Tam se také v jedenácti letech stal členem Junior Dixielandu. V patnácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř, ale láska k jazzu převládla postupně nad klasikou, kterou dnes hraje pouze s vynikajícím hudebním skladatelem a dirigentem Milošem Bokem. Vedle hostování v bigbandech či menších seskupeních je v současnosti členem Original Vintage Orchestra Petra Kroutila, kubánské formace Atarés, Mariachi Azteca de Praga a energické kapely Funk Corporation. Jedinou dosavadní divadelní zkušenost má z činohry Národního divadla, kde působil jako muzikant ve hře Sluha dvou pánů.

Představena by tu měla být ještě Eva Přívozníková, která se sice na semaforském jevišti už objevila, když naskočila do již rozjeté komedie Skleněné prkno, aby alternovala roli Nubie z Istambulu, ale Vestpocketka je její první semaforskou hrou, do níž je zapojena od samého začátku. Pochází z Tábora a už od první třídy tu navštěvovala Hudební školu Yamaha, kde se učila zpívat a seznamovala se s různými hudebními nástroji. Vystudovala Střední umělecko-průmyslovovou školu v Bechyni, obor grafický design, a od roku 2015 studuje populární zpěv na Pražské konzervatoři u profesorky Evy Svobodové. Díky účinkování v Semaforu se začala učit hrát na tubu, což se v současnosti řadí mezi její nejoblíbenější činnosti.

Jonáš pětapadesátiletý


Každý, kdo se orientuje v tvorbě autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr jistě bude souhlasit s tím, že kompilací nahrávek s titulem BEST of S + Š by bylo možné sestavit velké množství. Jedna taková, právě vydaná Supraphonem, je zajímavá tím, že obsahuje písně pouze ze dvou her, což jí ale vůbec neubírá na atraktivitě. Je to proto, že letos v červenci uplyne 55 let od vstupu kabaretiéra Jonáše na scénu divadla Semafor, tedy od premiéry hry Jonáš a tingltangl, na níž pak o sedm let později navázal další skvělý titul - Jonáš a doktor Matrace. A právě z těchto dvou her bylo na toto nové album, připomínající jonášovské jubileum, vybráno sedmnáct písní a dialog uvozující píseň Proti všem.

Je pochopitelné, že se tu na jednom disku nemůže objevit všechno, co se v obou představeních zpívalo, což platí především o Jonáši prvním, v němž z jeviště zaznělo písní celkem šestnáct. Na novém výběru samozřejmě nechybí úvodní Vyvěste fangle ani Koupil jsem si knot, Honky tonky blues nebo Tulipán, ale už se nedostalo na Bar Honolulu, Zlou neděli nebo Lili Marlen. Z Jonáše druhého chybí pouze Člověk to zní hrdě a Klobouky, které ovšem ve hře nezpíval nikdo z obou pánů, ale Semaforgirls. Že tam nemůže být celá scénka s Malou noční hudbou a „rusalčinou árií“, to je celkem logické, tyto laskavě komické „ozvěny klasiky“ nejsou tak úplně součástí autorské tvorby obou protagonistů.

Obal alba vychází z grafické úpravy původního obalu LP Jonáš a doktor Matrace a v bookletu je otištěna vzpomínka Jiřího Suchého na to, jak se ve své tvorbě nechal inspirovat kromě jiných vlivů také oněmi komiky a zpěváky ze starých šantánů a tingltanglů, jejichž hlasy jsou zaznamenány na letitých gramodeskách a fonografových válečcích. K těmto dnes už povětšinou neznámým tvůrcům a jejich působištím se ve svém textu vrací také editor alba Lukáš Berný, který v závěru připomíná rok 1969, tedy rok premiéry úžasného druhého Jonáše, ale také rok tragického odchodu Jiřího Šlitra. Je pro nás opravdu velkým štěstím, že díky houževnatosti Jiřího Suchého neznamenal tento neveselý rok také konec divadla Semafor.

Ivan Kott