TÉMA - SUPRAPHON BOX (L.Berný)

SUPRAPHON BOX

Vydavatelství Supraphon vydává jedinečný CD box, na kterém najdete hned tři kompletní představní z divadla Semafor. Dvě z nich nebyla ještě nikdy vydaná, Sladký život blázna Vincka a Člověk z půdy v úpravě z konce 70.let. Box je v papírové krabičce, obsahuje 6CD (každé představení je rozdělené na dvě CD), 24 stránkový booklet plný fotografií a stojí 651 korun.

Oficiální promo text Supraphonu:
Komplet tří her vychází k padesátinám divadla Semafor. Člověkem z půdy počala slavná éra tohoto divadla (na naší nahrávce z nového nastudování v roce 1977), Jonáš a tingl-tangl je pravděpodobně nejslavnější hrou Semaforu vůbec (1962) a Sladký život blázna Vincka (nahrávka z roku 1978) vychází jako archivní objev zcela poprvé. Všechny tři hry mají společného autora příběhu i textu písní Jiřího Suchého. Ferdinand Havlík komponoval hudbu k příběhu blázna Vincka, ostatní hudební kompozice patří Jiřímu Šlitrovi. Několik desetiletí staré záznamy zachycují geniální souznění dvojice klaunů Suchého a Šlitra v Jonášovi, který vznikl jako experiment s použitím žánru šantánu a kupletů. V Člověku z půdy vyniká chuť autora upravit slavné představení i pro dětské posluchače, se všemi jeho již zlidovělými písničkami a popěvky. Překvapením pro sběratele a příznivce pak bude dosud nevydaná nahrávka o Vinckovi, jež navazuje na Jonáše a dokládá stále aktuální, nezlomnou a nevyčerpatelnou schopnost tvorby Jiřího Suchého.

Jonáš

Booklet k CD obsahuje i sleeve note, který si Vám tímto dovoluji nabídnout i zde:

Držíte v rukou CD se třemi archivními nahrávkami legendárního divadla Semafor, z nichž dvě, Sladký život blázna Vincka a úprava Člověka z půdy ze 70. let, vycházejí vůbec poprvé. Doplňuje je nejslavnější představení první éry divadla Jonáš a tingl-tangl. Pojďme se na ně ve zkratce podívat…
Kabaret Jonáš a ting-tangl vznikl v době prvního vrcholu slávy divadla, který mohl být ovšem stejně tak jeho koncem, nebýt talentu a citu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. S koncem sezóny 1961-1962 totiž divadlo z různých příčin opustily jeho hlavní hvězdy Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý. Zůstávala Pavlína Filipovská, z Rokoka přišla posila v Haně Hegerové, ale jinak nebylo jisté, co vlastně s divadlem bez slavných zpěváků bude. Suchý, Šlitr (a režisér Karel Mareš) rychle hledali nové tváře, aby udrželi divadlo v chodu. Pracovali na písních a libretu Jonáše, oprášili a doplnili novými písněmi starší revue Šest žen, sestavili hudební pásmo Zuzana není pro nikoho doma a pro druhá dvě zmíněná představení získali prakticky samé neznámé zpěváky, ve kterých ale už tehdy cítili silný potenciál: Karla Gotta, Milana Drobného, Evu Olmerovou, Janu Malknechtovou, o něco známějšího Jiřího Jelínka nebo rock’n’rollového rebela (alespoň na tehdejší poměry) Pavla Sedláčka. Vedle toho Jiří Šlitr projevil přání, aby do chystaného kabaretu o Jonášovi napsal Jiří Suchý roli i pro něj. Pro Suchého to bylo velké překvapení, protože Šlitr do té doby hrát odmítal, ale ještě větším překvapením pro něj byly následné zkoušky. Šlitrova naprosto kamenná tvář a školácky strojově odříkávané věty přiváděly Suchého i režiséra Mareše do stavů zoufalství, ale stále oba doufali, že Šlitr po premiéře pochopí, že pro herectví není stvořený a stáhne se sám. Jenomže se oba zmýlili. Obrovský úspěch premiéry v Gottwaldově (kde mimochodem Suchý ještě o přestávce v půli představení narychlo dopisoval závěrečný obraz), i úspěch následných repríz přesvědčil všechny o tom, že se zrodila nová hvězda naivní komiky. Z autorské dvojice S+Š tak definitivně vznikla i dvojice herecká a troufnu si říci, že se touto hrou prakticky plnoprávně stali pokračovateli dvojice V+W.
Jonáš a tingl-tangl měl téměř výhradně kladné kritiky, navíc vždy zcela vyprodané hlediště, až už po 5 letech oba Jiří přestal bavit natolik, že představení sami stáhli po 242. repríze (vznikla tehdy dokonce petice proti tomuto jejich rozhodnutí, ale jak Suchý později konstatoval, v té době nebyli natolik profesionálové, aby dokázali hrát představení, které už je netěšilo).
A tady si dovolím malou odbočku do světa filmu. V první polovině 60. let byl Semafor jasným fenoménem a jako takový samozřejmě lákal televizi a posléze i filmová plátna. V rychlém sledu vznikly buď záznamy her nebo filmy z představení: Člověk z půdy, Zuzana je zase sama doma, Šest žen, Recital 64, Dobře placená procházka, Kdyby tisíc klarinetů (film, který volně vycházel z leporela psaného ještě pro Divadla Na Zábradlí), Jiří Suchý soukromě pracoval na Sektě, k tomu jaksi bokem Miloš Forman natočil napůl hraný film, napůl dokument Konkurs. A proto je jaksi paradoxní, že jenom to nejslavnější představení nakonec nebylo zachyceno ani jako TV film, ani jako záznam z divadla (když jsem se pana Suchého ptal, proč televize představení vlastně nenahrála, tak mi s nadsázkou odpověděl (ale vystihl to přesně): „Protože byli blbí…“ A přitom chybělo velmi málo, protože S+Š skutečně plánovali Jonáše jako film udělat, dokonce se s natáčením i začalo, režie se ujal Miloš Forman (který ostatně část zkoušek natáčel už pro film Konkurs), hráli zde samozřejmě S+Š a jednotlivé části se skutečně měly natáčet ve světových metropolích podle děje hry, tedy v Paříži, Berlíně, Londýně nebo Moskvě. Vzniklo tak několik fragmentů, např. v Západním Berlíně u slavné zdi, která přetínala Západ a Východ, ale brzy poté byl projekt z vyšších míst zastaven s odůvodněním, že na něj nejsou peníze. Bohužel i ony natočené fragmenty se později kdesi ztratily.
Jonáš se nakonec s pódiem rozloučil v dubnu roku 1967, nicméně už o dva roky později se vrátil do Semaforu zpátky, byť už na velmi krátké angažmá, protože po Šlitrově tragické smrti o Vánocích 1969 nemělo smysl v představení Jonáš a dr. Matrace pokračovat.

plakát Sladkého života blázna Vincka

Sladký život blázna Vincka se poprvé - či jak by napsal Jiří Suchý ponejprv – na prknech Semaforu objevil 21. dubna roku 1975. Na jeho vzniku se výrazně podílely dvě skutečnosti – jednak neutuchající hlad diváků po postavě Jonáše, a pak postupující rozpad hereckého tria Kašpar, Baltazar a Melicharová, tedy tria Josef Dvořák, Jiří Suchý a Jitka Molavcová.
Suchý vytrvale odmítal oživit veleúspěšného Jonáše bez Jiřího Šlitra a trvalo ještě dalších deset let, než to „risknul“ znovu s touto postavou. V roce 1975 to ale obešel tak, že postavu pojmenoval blázen Vincek a představení sestavil do podobně jonášovského ladění jako za šlitrovské éry. Jan Kolář ve své knize Jak to bylo v Semaforu (Scéna, 1991) uvádí, že hra byla původně koncipovaná jako třetí představení pro trojici K+B+M. Předešlá Zuzana v lázni a Elektrická puma měly obě velký úspěch, a proto Suchý chtěl pro K+B+M napsat třetí hru. Jenomže chtěl udělat pro tentokrát změnu, na které jejich spolupráce prakticky zkrachovala. Jak bylo mnohokrát napsáno, Josef Dvořák stylem herectví tíhl k energickému burianovskému stylu, kdežto Suchý spíše k přemýšlivé komice Jana Wericha. A právě proto rozjetý Dvořák tehdy odmítl spolupracovat se Suchým na další hře, protože tentokrát on měl hrát onoho - hereckou hantýrkou řečeno - „přihrávače“, což mu v předešlých dvou představeních dělal Suchý. A nejen že to odmítl, ale vyřešil to celkově poněkud nešťastně, když s podporou příslušných politických míst pod hlavičkou Semaforu založil vlastní hereckou skupinu. Tím Jiřího Suchého připravil o podstatnou část hracích dnů v Semaforu, což byl zase záměr bolševických papalášů, jejichž nástrojem se tímto krokem Dvořák stal. Mezi oba herce to vrazilo klín, který se popravdě nikdy nepodařilo zcela vytáhnout, ale to je konec konců pro samotné představení vesměs nedůležité pozadí.
Jiří Suchý hru přepsal a děj postavil na lehce absurdní zápletce - blázen Vincek je léčen v psychiatrické léčebně tím, že jsou mu plněna všechna jeho bizarní přání. Výsledkem byl recital plný písniček, poezie, humoru a slovních hříček, tedy všeho toho, co dělá Suchého Semafor Semaforem, přičemž celou stavbu hry posunul lehce k surrealismu. Kritiky přijaly hru jako návrat k jonášovskému typu a vesměs ji chválily. Dagmar Ouřadová v Mladé frontě psala: „Jiřímu Suchému se podařilo vrátit do Semaforu mnohé ze Semaforu.“ Deník Práce konstatoval: „…A jestliže tedy tohle příjemné představení, ze kterého se lidem nechce domů, přežvýkáme s tím, že chceme povědět, co tím chtěl říci básník, vyjde nám: svět je krásný, i když má své minusy, každá věc kolem má v sobě poezii. Člověk ji nemusí umět vyslovit, stačí, když se pokusí ji pochopit nebo procítit. Je ovšem báječné, když se najde člověk, který tu báseň řekne. A to je Jiří Suchý.“
Hru výpravou a kostýmy vybavila Suchého žena Běla, o režii se podělil Suchý s Janem Kratochvílem (tím, který se Ctiborem Turbou pracoval na legendárním Cirkusu Alfred), herecky autorovi - s výjimkou skvělého výstupu bohužel nedávno zesnulého Vladimíra Hrabánka - sekundovaly samé dámy. Diváci tedy viděli Věru Křesadlovou, která tehdy už v Semaforu byla na domácí půdě, a ačkoliv její manžel Miloš Forman sklízel v emigraci světové ovace za svou novinku Přelet nad kukaččím hnízdem, Křesadlová-Formanová nevyužila šance na emigraci a zůstala v Československu i s dvojčaty Petrem a Matějem (ano těmi, kteří se svým otcem a s Jiřím Suchým pracovali třeba i na Dobře placené procházce v Národním divadle). Poprvé se ve hře také představily tři dívky, které v budoucnu rozhodně neměly zapadnout v dějinách české hudby a divadla. Jednak řady semaforských dětí rozšířila desetiletá Luciana Krecarová, která v divadle zprvu alternovala s Ivetou Polatovou nebo s rychle odrůstající (a posléze emigrující) Monikou Hálovou. V Semaforu Luciana nakonec zůstala téměř 20 let, než z ní definitivně vyrostla Anna K. Dále své třináctileté angažmá na této scéně odstartovala i tehdejší studentka 3. ročníku studia na Státní konzervatoři v Praze Dagmar Patrasová, která týden po premiéře oslavila své osmnáctiny. A konečně třetí posilou se stala začínající Bára Štěpánová, která mimochodem na svět přišla teprve dva měsíce po první semaforské premiéře Člověka z půdy a na konkurs se do Semaforu vydala, aniž by v tomto divadle kdykoliv předtím viděla nějaké představení.
A úspěch u diváků? 234 repríz a 8 let na repertoáru myslím mluví za vše…

plakát Člověka z půdy

Jestliže okolnosti vzniku představení Blázna Vincka nebyly úplně příjemné, vznik následující premiéry byl ještě podivnější. V polovině 70. let už bylo Suchého jméno téměř na indexu. Šimkova i Dvořákova skupina měly v médiích jasně volnější prostor, zatímco plánované Suchého knížky byly zakázány, do rozhlasu ani televize nesměl, po celkem luxusním vydání Kytice na třech LP deskách byl rychle stornován obdobný projekt kompletu Elektrická puma, ačkoliv záznam představení byl už k vydání připraven. Ani ze Zuzany v lázni nebo z Blázna Vincka se na desky nedostalo téměř nic. Jiří Suchý samozřejmě věděl, odkud vítr vane, když si už o několik měsíců dříve stěžoval v rozhovoru pro časopis Melodie: „…v poslední době nemáme podporu rozhlasu, která je pro tvorbu hitů dost důležitá. To je pro mě velká záhada, že rozhlas, kterej se velice pečlivě a objektivně stará o pestrost programu, opomene původní český muzikál…“ Suchý se marně snažil opakovaně prosazovat a přepisovat hru Skleněné prkno, která byla předem odsouzena do šuplíku. Soubor ale musel pracovat, zejména ona polovina, která nehrála v Bláznovi Vinckovi, a Suchý to nakonec vyřešil chytrou oklikou - obnovil hru už jednou schválenou.
Proti Člověku z půdy, kterým se Semafor v roce 1959 otevíral, zkrátka nešlo nic namítnout, což Suchý ještě pojistil tím, že hru částečně upravil i pro děti. Sám k tomu později v knize Inventura (Format a Blízká setkání, 2000) napsal: „Hru Člověk z půdy jsem nevybral náhodně. Byla to hra, která se už kdysi v Semaforu hrála a nebylo proti ní námitek, naopak, patřila k světlým stránkám legendy Semafor. Navíc jsem ji přepsal pro děti - tvorba pro děti byla jednak žádaná a pak jsem věděl, že plno věhlasných tvůrců, kteří byli režimu nepohodlní, smělo psát pro děti, protože v téhle oblasti byla tzv. ideologická diverze obtížná, protože děti by ji nepochopily.“
Takže hra po kosmetických úpravách prošla a premiéra se uskutečnila 11. ledna roku 1977. Obsahově vycházela z původního představení, ale zmizel například Malý lord (nahradila ho Červená karkulka Jitky Molavcové), Petr s Martinou velmi výrazně omládli a na scéně se objevil i vlčák Dusík (původně se měl jmenovat Ňufík, ale cvičená fenka Daisy roli nakonec akceptovala až pod tímto jménem). Spolu s Jiřím Suchým režíroval tentokrát Evald Schorm, který sice příslušným úřadům také nebyl úplně po chuti, ale s Josefem Dvořákem předtím v Semaforu spolupracoval na hře Má hlava je včelín, tudíž nebyl důvod mu práci v divadle zakázat. Kostýmy a výpravu opět dělala Suchého žena Běla se svým typickým citem pro vkus i humor (např. Sommer měl kšandy sahající jen sotva k podpaží), Ferdinand Havlík připsal písničku Pojď ke mně blíž, ale jinak se vycházelo z původních Šlitrových písní, jen Jiří Suchý místy upravil, či spíše parodoval vlastní texty. Herecky se představili staří známí: Jiří Datel Novotný, Jitka Molavcová (v alternaci se Zuzanou Burianovou), Ferdinand Havlík, Evžen Jegorov, posilou se pak stala i Hana Talpová z karlínského divadla (tu občas alternovala Hana Hegerová). Novou generaci semaforských dětí představovala Petra Havlíková (to není shoda jmen, ale skutečně dcera šéfa semaforského orchestru) a Robert Růžek (syn saxofonisty Míly Růžka).
Hra byla na repertoáru tři roky, dočkala se 104 repríz a z recenzí kritiků vybírám např. Miloše Skalku, který v Květech kvitoval výkon (tehdy ještě spíše budoucí) partnerky Suchého: „…Jitka Molavcová jako Červená karkulka vyrostla na jevišti Semaforu ve svéráznou komičku…“ Chválou potom vůbec nešetřil Jan Rejžek na stránkách deníku Práce: „Po sedmnácti letech se na scénu Semaforu vrací Člověk z půdy a přes zásadní úpravy je to návrat vskutku triumfální. Ba dokonce, tak jako tato hra byla první semaforskou v pořadí, nyní se může stát nejpřednější i kvalitou…
Nezbývá než popřát hezký poslech nyní i Vám…..
Lukáš Berný

CD 1. Jonáš a tingl-tangl
1.Tak a jsme tu... *** 2.Vídeň 1920 *** 3.Vyvěste fangle *** 4.Musím se ženit *** 5.Tak jako ten Adam *** 6.Víc už si z toho večera nepamatuju... *** 7.Jonáš, jeho život a dílo *** 8.Londýn 1928 *** 9.Dobrý večer, dovolte, abych se představil... *** 10.Koupil jsem si knot ***11.Vážení rodáci... ***12.Tatar ***13.Víc už si z toho večera nepamatuju... ***14.Miláno 1929 ***15.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***16.Motýlek ***17.Vy jste přišli na legraci a tak to má bejt... ***18.Chybí mi ta jistota ***19.Víc už si z toho večera nepamatuju... ***20.Paříž 1933 ***21.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***22.Modré punčochy ***23.Vážení hosté, prosím, co vám to udělá... ***24.Bar Honolulu ***25.Vážení hosté, vzácní hosté... ***26.Zlá neděle ***27.Od tý doby, myslím, že jsme Jonáše nezastihli... ***28.Vyvěste fangle

CD 2. Jonáš a tingl-tangl
1.Já si myslím teď na začátek, že bys to měl rozehrát... ***2.Nanynka a la Mozart ***3.Nanynka a la Bach ***4.Nanynka a la Debussy ***5.Nanynka a la Verdi ***6.Nanynka a la Smetana ***7.Nanynka a la Ježek ***8.Nanynka a la Gershwin ***9.Nanynka a la Chačaturjan ***10.Nanynka a la Suchý ***11.Nanynka a la Semafor ***12.New York 1935 ***13.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***14.Klementajn ***15.Děkuji a teď myslím, že neodolám... ***16.Honky tonky blues ***17.Víc už si z toho večera nepamatuju... ***18.Praha 1938 ***19.Dobrý večer, dovolte, abych se vám nepředstavoval... ***20.Tulipán ***21.Londýn 1940 ***22.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***23.Lili Marlén ***24.Moskva 1942 ***25.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***26.Petruška ***27.Víc už si z té doby nepamatuju... ***28.Praha po válce ***29.Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil... ***30.Škrhola ***31.Taky takovou zajímavou věc jsem vypozoroval... ***32.Šišlala ***33.Od té doby jsme Jonáše neviděli... ***34.Prožil jsem leccos ***35.Vyvěste fangle ***36.Klímjentajn ***37.Písnička pro kočku
38.Píseň o rose

CD 3. Sladký život blázna Vincka
1.Dobrý večer ***2.Já vím ***3.Frantíkův tatínek byl opilec ***4.Máte ráda peníze ***5.Večírek na zámku ***6.Změřte se ***7.Dobrý den, prosím vás, už bude brzy konec? ***8.Vy jste ale dneska samej verš ***9.Jsem poněkud zvláštní recitační kroužek ***10.Vyvěste fangle ***11.Na první pohled to vypadá ***12.Chybami se člověk učí ***13.Teď bych si chtěl zavzpomínat ***14.Píseň o vyšinutém trpaslíkovi ***15.Rád bych si teď zavzpomínal na jednoho ***16.Mami, on na mě právě mrk (Ma He‘s Making Eyes At Me) ***17.Teď bych si rád zavzpomínal na jednu takovou ***18.Ptáček Jarabáček

CD 4. Sladký život blázna Vincka
1.Stejně vám řeknu, ta anatomie - to je strašně důležitá věda ***2.Mezi básníky ***3.Já bych ještě rád zavzpomínal na jednoho komika ***4.Tři tety ***5.Teď bych si rád zavzpomínal ***6.To je úroveň (Monolog o avantgardě) ***7.Host do domu ***8.Experiment Libuše ***9.Já bych vám teď rád ď dopověděl, jak to skončilo s Frantíkovým tatínkem ***10.Nána v povětří ***11.Teď jsem vám chtěl zazpívat píseň ***12.Špatný počasí (Oh, Don´t Wind Blow Cold) ***13.Já nevím, co bych měl způsobit. Já už umím jenom kotoul

CD 5. Člověk z půdy
1.K smíchu toto představení ***2.A teď si konečně budeme hrát ***3.Když někdy s Martinou ***4.Tohle tady nerad vidím ***5.Ten, kdo leze po žebříku ***6.Tak pojďte dál, děti, jste na půdě ***7.Pojď ke mně blíž ***8.Co je to za zvíře? ***9.Kočka na okně ***10.Takováhle krásná pohádka ***11.Nemá cenu bát se tmy ***12.A tím končí velectění, první půle představení

CD 6.Člověk z půdy
1.Byla jedna barová lavice ***2.Barová lavice ***3.To je, co? ***4.My jsme vyslali na Venuši duši ***5.Včera neděle byla ***6.Děvče, skoč dolů k těm dětem ***7.Před domem jsem si hrála ***8.Hej hola, kluku a holko ***9.Dítě školou povinné ***10.Děti už máme v almaře ***11.Můra šedivá ***12.A do práce! Kde je můj rukopis? ***13.Léta dozrávání ***14.Přátelé, přináším vám poselství z půdy ***15.Pane Sommer, adieu ***16.La, la, la (Kočka na okně) ***17.Pardon! To je můj kočárek ***18.Léta dozrávání ***19.Milé děti, rád bych vám poděkoval za hojnou účast

Jiří Šlitr a Jiří Suchý
foto: Ota Richter