PADESÁT A CO DÁL (M.Přibáň)

6. 2. 2009

Padesát a co dál? – ptá se Jiří Suchý v názvu nového programu divadla Semafor, který sice nebyl označen za novou premiéru, nicméně ve středu 4. února 2009 se na repertoáru divadla objevil poprvé. A protože ani semaforské webové stránky žádné podrobnější informace nenabídly, nezbylo než se do Semaforu vypravit.
Jiří Suchý sice před nedávnem vyhlásil vůli uvádět na jevišti spíše výpravnější hudební komedie, ale po komorním kabaretu se mu zřejmě zastesklo. Padesát a co dál je pořad z rodu „Koupil jsem si knot“ nebo – z poslední doby – „A co když ne“: na jevišti je Jiří Suchý s kapelou nejčastěji sám, v první půli se objevili hosté ze semaforského minula Pavlína Filipovská a Karel Štědrý, později dostali příležitost Vanda Hauserová, Radim Schwab a Anna Mlinariková.
U zrodu pořadu stál pravděpodobně určitý obecný záměr, ale jak se to někdy v Semaforu stává, na jeho dotažení zřejmě nezbyl dostatek času a sil. První večer zamýšleného cyklu proto působil docela rozpačitě a nesourodě. Filipovská a Štědrý, hlavní hosté večera, mají dar bezprostřednosti, takže publikum potěšili nejen krátkými bloky ze svého někdejšího semaforského repertoáru, kvůli kterým si s sebou na jeviště přivedli klavíristu Pavla Větrovce, ale i několika historkami. Pár starších písní zazpíval i Jiří Suchý, vesměs šlo ovšem o písně, které jsou v té či oné podobě přítomny na současném repertoáru (však si sem také z představení „Začalo to Akordem“ odběhl i Jaromír Hůla s foukací harmonikou). Herci současného souboru semaforských externistů bohužel dostali velmi málo prostoru. Radim Schwab se nezalekl již klasické Zlé neděle a po svém triumfálním nástupu do pořadu Šlitr mezi námi i zde svým hereckým a pěveckým projevem potvrdil, že se na jevišti divadla objevila další pozoruhodná osobnost. Spíše jako komické číslo je vystavěna choreografie neméně klasického Motýla, kterého Vanda Hauserová se Schwabem odtančí doslova vzduchem. Anna Mlinariková vystoupila dvakrát, přičemž závěrečné bachovské číslo všech tří mladších účinkujících, uvedené údajně již v loňské Purpuře na plotně, bylo věru důstojným zakončením večera.
Zřejmě z obav, zda se podaří naplnit obvyklý čas, a také aby divákům nějak nahradil nepřítomnost Jitky Molavcové, zařadil autor i dva své starší krátké filmy, Fífu a Babanu. Jsou vděčné, příjemné, a možná celý večer opravdu zpestřily. Sám bych však dal přednost výraznějšímu uplatnění přítomné mladší části souboru (kterýžto trend v některých jiných představeních Semaforu spokojeně kvituji). A v hledišti bych uměl ocenit i nějakou tu hodinu navíc, kterou by autor věnoval preciznější přípravě programu.
V semaforském publiku je hodně stálých diváků, kteří do divadla přicházejí pro tu možnost pobýt několik chvil s Jiřím Suchým a se všemi hodnotami a kvalitami, které představuje – a ti nemohli odcházet nespokojeni. My, kteří chodíme do Semaforu také sice už nějaké to desetiletí, ale přesto pořád s určitým zvědavým očekáváním, si trpělivě počkáme na příští premiéru.