S AGENTY STB JSEM HRÁL ŠACHY (2007, MF Dnes)

Milan Eisenhammer, Víkend MF Dnes, 25. srpna, 2007

foto: Jan Zátorský

Svazek Egoista, který na něj vedla StB, si herec a zpěvák Jiří Suchý prý jen prolistoval. Podle něj byl legendární Semafor prolezlý špicly, mezi nimi byli i Suchého bývalí přátelé, třeba komik Josef Dvořák. „Moc se tím nezabývám. Je to nemilé. Myslel jsem, že už je to za námi, že by se lidi neměli rozeštvávat," tvrdí pětasedmdesátiletý šéf Divadla Semafor. Posadí se do křesla v obývacím pokoji, kde je z každého koutu cítit historie - obrazy, knihy, mapy, starožitný nábytek. Ke stolu si sedne i jeho pohledná mladá žena Markéta, připravená bránit ho a přiskočit mu na pomoc. Na jednu otázku se zeptá i ona: „Jiří, podepsal's jim něco?" Po záporné odpovědi si oddechne.

Jak jste si početl ve svazku? Dá se to srovnat s nějakým předchozím čtenářským zážitkem?

Byl toho celý štos, nahlédl jsem na dvě stránky. Mě to nezajímá, mám doma daleko lepší literaturu. Nedávno jsem si objevil jednoho spisovatele z 20. let a obdivuju jeho obraznost - metafory a slovní vynalézavost. Tenhle spis má suchý a nezajímavý styl.

Kdyby tady byl Josef Dvořák, co byste mu řekl?

Tak co? Jak se pořád máš?

Tvrdí, že nic nepodepsal, že nedonášel, že ve spisu není jeho slovník ani myšlenky a jde jen o výmysly agentů. A že navíc není pod hlášeními podepsaný. Věříte mu?

Nevím, jestli jim něco podepsal. Je pravda, že jsem nic podepsaného jeho rukou neviděl. Možná, že nepodepsal. Jestli to tak je, jsem jedině rád. Vím jen, jak se ke mně zachoval v roce 1976. Tehdy v divadle vznikla jeho skupina, aby mi ubral počet mých hracích dnů. Víc mi vadí, že mě ještě dnes občas nařkne z nějaké nepravdy. Třeba napsal, že jsem na jeho premiéru skoupil všechny vstupenky pro své přátele, aby ho vypískali. Musí vědět, že na premiéru se vstupenky neprodávají, rozdělují se podle stálého klíče. A je toho mnohem víc.

Nechcete se s ním setkat a vyjasnit si to?

Mohl to udělat, když jsme se na začátku roku 1990 rozcházeli, chtěl jsem Semafor vrátit do podoby, v jaké jsme ho zakládali i s Jiřím Šlitrem. Tak trochu jsem čekal, že i Dvořák přijde a řekne: „To v těch 70. letech ode mě bylo blbý." Tehdy byl ale velice podrážděný a začal mně dokonce vykat! Nevím, jestli by to setkání teď bylo šťastné. Já bych to nejitřil.

V tom spisu měl podle StB o vás říct: „Fotil funkcionáře strany v choulostivých situacích, aby je mohl vydírat."

Chtěl bych vidět komunistického funkcionáře, který by přišel strávit k Suchejm bujnej večírek!

Právě. Přijde vám reálné, že by takovou věc skutečně do spisu napsal?

V divadle nebyl jen on - byly tam dosazeny různé osoby, které mě nenáviděly, a jedna z nich dokonce trpěla různými přeludy. Možná mu tu informaci sdělila ona.

Sám jste prohlásil, že jste k seznamům StB skeptický, protože se tam spousta lidí dostala téměř bezděky. Třeba je to i Dvořákův případ.

I to je možné. Když je tam třeba paní Salivarová, manželka Josefa Škvoreckého, nebo i doktor Vyskočil. Jsem tam já pochopitelně. Myslím, že každý, kdo trošku čněl, kdo něco znamenal, tak je zajímal. Kontaktovali ho a mnohdy ho i bez jeho vědomí zanesli do svých registrů. Bylo podle mě málo lidí, kteří jim odmítli přijít do té Bartolomějské. Měl jsem za sebou třicetičlenný soubor, který jsem se snažil udržet, i když byl na odstřel. Myslel jsem i na diváky - do Semaforu se chodili lidi nadýchat čerstvého vzduchu v tom tehdejším dusnu.

Jak probíhal výslech v Bartolomějské?

Bylo to nepříjemné. Měli zvláštní metody. Jednou jsme dělali večírek u Ivy Hercíkové a J. R. Picka. Pozvali nás na večeři, bylo nás asi osm. Kamarádský večírek - a přesto jim byl trnem v oku. Zavolali si mě a chtěli vědět, o čem se mluvilo. Předtím mi vyjmenovali, kdo všechno tam byl. Abych si nemyslel, že si budu vymýšlet. Naštěstí se nemluvilo o protistátních věcech. Přiznal jsem, že tam padly nějaké anekdoty.

Který rok to byl?

Plácnu: 1980. Kdybych prošel diáře, možná bych to našel.

Kdy vám bylo nejvíc úzko při střetu s tajnou policií?

Kdykoli mě zavolali. Když jsem tam byl, najednou to ze mě spadlo, protože to začalo být zajímavé. Hráli jsme takový šachy. Padla otázka a já se musel rychle rozhodnout pro úhybný manévr. Byl to trénink improvizace. Měl jsem vždycky po ruce únik, že tohle už si nemůžu pamatovat, ale s tím se nesmělo moc plýtvat. Byla to válka dvou mozků. Něco říct, a přitom jim neříct nic. A myslím, že jsem v tom byl docela mistr. Někdy jsem odcházel a měl jsem sám ze sebe radost.

A nějaké konkrétní „šachové" vítězství?

První předvolání. Přišel jsem tam a uvítal mě někdo, kdo se představil jako Karásek. Zíral jsem - koncem 70. let tam visely na zdi Stalinovy citáty - to už byl minimálně deset let odhalený jako zločinec. V další místnosti, jakési čekárně, byl dlouhý stůl se skleněnou deskou a pod ní byly nahačky z Playboye. Tak jsem si je prohlížel, a pak mě pozvali dál. Vedle Karáska seděl ještě jeden. Karásek byl zlej, ten druhej to zlehčoval. Dokonce mi nabídnul cigaretu, přestože nekouřím. Mohli to mít snad zjištěný, ne?! (usmívá se)

A jak to představení zahájili?

Řekli mi: „Jestlipak víte, pane Suchý, proč jsme si vás sem pozvali?" To, že neřekl soudruhu Suchý, už bylo zlověstný. Pane říkali svým nepřátelům.

A vy jste je oslovoval jak?

Nijak. Jen jsem odpovídal na otázky. Dovedu si představit pana Wericha - ten by mu řekl: „Kouknou, pane Karásek..." (směje se) Ten si estébáky uměl vychutnat. Přemýšlel jsem, proč si mě tak mohli pozvat. Tehdy měla paní Hegerová, která byla v našem souboru, nějaké potíže. Tak jsem řekl její jméno. A oni: „Ne, to vy nám děláte špatnou práci!" Zarazil jsem se. A oni pokračovali: „My vás sledujeme delší dobu a vy zesměšňujete příslušníky VéBé." Koukal jsem na ně jak blázen. Pak mě dorazili: „V Kytici." Nechápal jsem - vždyť to je Erben.

A co jim vadilo?

Pak z něj vylezlo, že když tam přichází Polednice - hrál ji Pepa Dvořák - začnu se s ní hádat a ptám se: „Kdo vlastně jste? Ukažte mi občanský průkaz." Pokyvoval jsem u toho hlavou, dlouze jsem v tom listoval, pak jsem to zaklapl a vrátil mu to. To bylo vše! Tenkrát jsem jim řekl: „Víte o tom, že národ si vypráví anekdoty na esenbáky? To je zesměšňování a to těžko zakážete." A Karáska jsem se zeptal: „Viděl jste tu hru?" A on, že ne, ale že mají své zprávy. Tak jsem ho pozval do divadla.

A chodily k vám i komunistické špičky?

Už dřív. V 60. letech jsme hráli hru Jonáš a tingl-tangl. A jednoho dne zavolali z ústředního výboru strany a objednali si 14 vstupenek. Přišla tam komunistická elita. Hráli jsme a báli jsme se, co z toho bude. Když spadla opona, tak si mě zavolali. Říkal jsem si: „Bude s námi konec, nebo co?" A Hendrych z ÚV mi položil naprosto surrealistickou otázku: „Prosím vás, co proti vám pořád mají?" Říkal jsem: „Jak to mám vědět?" A přiřkli nám divadlo, po letech útlaku a vynuceného stěhování jsme měli na šest sedm let docela pokoj. Se Šlitrem nás poslali do Paříže na zkušenou. Jednali s námi úplně jinak.

Prý vás navštívil i tajemník ÚV KSČ Lubomír Štrougal.

On byl příbuzný naší sekretářky Janouškové. Přišel se podívat inkognito a velice se bavil. Seděl na přístavku a přinesl si v síťovce vlastní chlast. Po konci na mě čekal v šatně a nabídl mi tu svou whisku. Varholík, předseda Svazu mládeže, si zase přinesl koňak. Asi se báli, že by je někdo mohl otrávit. To byl alkoholik - přišel za mnou a vytýkal mi, že máme na sloupu s podpisy i jméno Smrkovský. Říkal jsem: „Ale on tady byl. Neznamená to, že souhlasím s jeho politikou." A pak jsem řekl nešťastnou větu: „Kdyby tady byl Adolf Hitler a podepsal se nám..." Ten se rozčilil! Ale jak přibývaly ty panáky, tak byl sdílnější. Byla jedna, dvě hodiny v noci a pořád mě nutil, abych pil. Říkal jsem, že jsem tady vozem. On na to: „Hele, to nevadí." A začal mi tykat: „Pojedu před tebou, a kdyby kontrolovali, tak to nech na mně."

A jak to dopadlo?

Vypil jsem asi dva panáky, on zbytek. A mě - skoro disidenta - doprovodil svou černou volhou, kterou sám řídil, ač namol, až před dům. Říkal jsem si: „Snad nás nikdo neuvidí." Bylo to v polovině 70. let, zrovna mi zakázali knihu, která měla vyjít v Mladé frontě, což bylo nakladatelství Svazu mládeže, tak jsem mu to řekl. Za dva dny mi volali, že vyjde, ale že už nemají ty ilustrace, takže to musíme udělat znovu. Než jsme ji připravili, tak Varholíka odvolali, protože byl notorik a byl už nebezpečný. A má kniha byla zakázaná podruhé. Josef Dvořák vám bude tvrdit, že mně nic nezakazovali, a mně zakázali jednu knihu hned dvakrát. Tak ať mlčí!

Kolikrát jste se setkal s tím Karáskem?

Těžko říct. Pamatuju na jednu schůzku, kdy přitvrdil. Sdělil mi: „Máme pro vás vystěhovalecký pas. Jestli se vám v téhle zemi nelíbí, za tři dny můžete být pryč." Přitvrdil jsem i já: „To jste mě neměli říkat, za dvacet let práce pro české divadlo dostanu jako odměnu to, že mě chcete vyhnat? To si nemůžu nechat líbit." Napsal jsem dopis na městský výbor strany - sedělo tam pár lidí odchovaných Semaforem a ti mě podrželi. Pak se to zklidnilo, dva tři roky mě nekontaktovali. S Karáskem jsem se už pak nikdy nesetkal, pak se ozval nějaký Kopecký - ten mi jednou za rok zavolal a začal ze mě tahat různý rozumy. Třeba o disidentu Havlovi.

A co jste mu řekl?

Havla jsem velice obdivoval, takže mě to naštvalo. Pravil jsem: „Toho byste měli obdivovat za to, že je ochoten trpět za svůj názor." Řekl jsem, že se občas zastaví i u nás doma, poněvadž bydlí v sousedství. Dodal jsem, že to je statečný člověk a že si ho vážím, ať jsou jeho názory jakékoli. Jednoho dne si mě Kopecký zase zavolal, jestli bych se nechtěl podívat do USA, že by mi to zaplatili. Ptal jsem se: „A co za to chcete?" A oni: „Máte důvěru těch lidí, kteří tam žijí, a vy byste nám jen řekl, jak se jim vede. Byl jsem srab a vymluvil jsem se, že mi je v letadle špatně.

A s tím se skutečně spokojili?

Ano. Ale rok nato, na počátku 80. let, jsem kvůli tomu přišel o výlet do Ameriky za Milošem Formanem. Přimluvil se za mě, napsal ministrovi vnitra. Ale já musel použít stejnou výmluvu.

Pomohl vám někdo z toho druhého břehu?

Ano, na ústředním výboru partaje i na ministerstvech byli lidi, kteří chodili jako študáci do Semaforu a milovali ho. Dostával jsem pravidelně z ministerstva kultury okopírovaná udání, mám to někde schované. Pak mě někdo z ministerstva školství zařadil dokonce do dětské čítanky v době, kdy jsem byl zakázaný. Nebo mě varovali, abych se v roce 1970 vzdal ředitelování v divadle, protože bezpartijní šéfy divadel budou vyhazovat. A skutečně to udělali. Předtím jsme se domluvili, že to převezme kapelník Ferdinand Havlík. Až po letech místo něj dosadili jistého Budlovského, což byl původem výpravčí z Hostivic, a to byl velký primitiv. Ten mě nenáviděl. Ale kdykoli jsem přišel, usmíval se na mě a dokonce se mi klaněl. Přitom mi ale škodil, jak mohl.

Říkal jste, že v 60. letech vás komunisté nechali v klidu. Kdy se to zhoršilo?

Když jsem v roce 1968 podepsal 2000 slov, lámali mě, abych je odvolal. Zatáhli do toho ředitele rozhlasu - krátce po roce 1970 mě pozval na koňak a říkal, že když to odvolám, že zase začnou vysílat moje písničky, tehdy už byly pár měsíců zakázaný. Odpověděl jsem: „Když udělám prohlášení do rozhlasu, že odvolávám, a začnete mě hrát, všichni si řeknou, že jsem to udělal kvůli tomu, a mému odvolanému podpisu nebudou věřit. Nebudu pro vás cenný člověk." Byl ale chytrej a řekl mi: „Když to odvoláte, my tu nahrávku uložíme do trezoru a začneme opět hrát vaše písničky. Po půl roce zveřejníme to vaše odvolání. Nebude to vypadat, jako že jste to dělal pod nátlakem." A tak jsem nakonec musel přiznat, že to odvolat nechci. Odpověděl mi: „Následky si ponesete sám." A taky že jo.

Nepodepsal jste ani antichartu.

Jako jeden z mála. Poslali za mnou v šestsettřináctce dva hodnostáře, kteří mě přijeli přemlouvat. Zarazil jsem je, ať se mnou nepočítají. Předtím mě pozvali i do Národního divadla, kde se to pak podepisovalo hromadně, ale využil jsem toho, že jsem dva dny předtím byl v Ostravě, a odeslal jsem odtamtud telegram, že jsem mimo Prahu. Bylo to poněkud zbabělé, ale účinné. Nepodepsal jsem. Pak mě neměli rádi tím spíš a ani se jim nedivím.

Ta doba byla plná paradoxů. Jeden popisuje Václav Havel ve hře Audience - Vaněk je tam nucen psát udání sám na sebe. Zažil jste něco podobného?

V roce 1964 jsme jeli na zájezd do Západního Berlína, s námi jeden tajnej. Všichni jsme to věděli, a tak si z něj náš kapelník začal dělat srandu. Při představení se ho dokonce zeptal, jestli to může zahrát v D dur a tak. Naštval se a odjel. Aby nás pustili dál, musel jsem slíbit, že jako vedoucí souboru napíšu hlášení. Tak jsem udal sebe i své kamarády, že jsme byli spolehliví, čestní a svědomitě reprezentovali svou socialistickou vlast.

A pak?

Už nic. Tam asi vzniklo to, že jsem se ocitl v Cibulkových seznamech agentů.

Jenže vy jste tam vedený až v 80. letech.

Skutečně? V šedesátých letech byl klid, pak si na mě asi nějak vzpomněli.

Tušíte, proč vás vedli od roku 1981 jako kandidáta? Co se tehdy stalo?

Možná to bylo tím, jak mě chtěli poslat do USA. Asi předpokládali, že na to skočím, a vyhlédli si mě jako budoucího agenta.

Je ale hodně zvláštní, že jste v roce 1987 povýšil z kandidáta na důvěrníka.

Jo? Tak vy to tak znáte? (chvíli přemýšlí) Netušil jsem, že mě tam takhle vedli. Možná to bylí dílo toho Kopeckého - jak jsme se scházeli, začal být ke mně otevřenější a budil ve mně dojem, že ve mně našel zalíbení. Třeba se mi svěřoval, jak je nešťastný, že mu doma žena dělá peklo. Že rodinní příslušníci StB nemůžou cestovat za hranice. Jestli mně náhodou nechtěl udělat radost, tak mě povýšil.

Mimochodem, v těch 80. letech jste natočil dva filmy.

Ano, po sedmnácti letech zákazů, když v Rusku přišel Gorbačov s perestrojkou a i tady se začaly uvolňovat ledy.

Stýkal jste se s StB tehdy častěji?

Zhruba jednou za tři čtvrtě roku. Ozval se Kopecký, já jsem mu vždy nejdřív řekl, že nemám čas, a domluvili jsme náhradní termín. Doufal jsem, že třeba někdy zapomenou, ale nezapomněli nikdy.

Nechápu, že když jste jim nic neříkal, že vás pořád kontaktovali. Co z toho měli?

To se zeptejte jich.

Mrzí vás, že váš spis je skartovaný?

Dozvěděl jsem se to nedávno z tisku, protože jsem po tom nepátral. Je to škoda, zajímal by mě jeho obsah.

Josef Dvořák říkal, že podle jeho právníků se v roce 1989 skartovávaly hlavně živé svazky, zatímco ty spisy méně významné tam estébáci nechávali.

To je možné Mě totiž kontaktovali i potom, co jsem podepsal Několik vět v roce 1989. Kopecký mi volal a říkal mi: „Co jste mi to udělal?“ To bylo období našich hádek o Václava Havla.

A podepsal jste jim něco?

Ne. Jen ten první dopis v 60. letech, když jsem podal zprávu ze zájezdu.

Tušíte, proč Vám dali krycí jméno Faust?

Asi kvůli hře, kterou jsme hráli.

Máte rád Fausta?

Strašně. Napsal jsem ho vlastně třikrát, tři verze. To téma je velmi přitažlivé. Teď mě napadá, jestli opravdu ten Kopecký se do mě nějak nezbláznil a tím skartováním mi nechtěl pomoci. To už se nikdy nedovíme.

Připadá mi ten váš příběh stále podobnější tomu Dvořákovu. Byli jste přátelé. Nechápu, proč si všechno nevyříkáte.

Před dvěma roky jsem mu nabídnul, že bychom mohli obnovit hru Kytice, a on odmítl. To, že jsem se s ním po roce 1989 rozloučil, považuje stále za podlost.

Dvořák se zřejmě bude soudit s ministerstvem vnitra a bude žádat výmaz svého jména ze svazků StB. Kdyby u soudu vyhrál, omluvil byste se mu?

Proč? O jeho spolupráci s StB vlastně nic pořádně nevím. A nikdy jsem z něj udavače nedělal. Vadí mi, že vědomě lže, když dnes tvrdí, že mě nepostihovaly žádné zákazy a že nesnesu vedle sebe konkurenci. Shodou okolností to stojí i v oněch zpochybňovaných hlášeních StB.