NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE NEVZDÁVAT...(2007, LPB)

...SE NADĚJE

autor rozhovoru neuveden, převzato z : www.linkaprotibolesti.cz

Ve svém životě jste musel překonávat řadu nesnází, naposledy povodně. Nikdy jste to nevzdal a vždy jste se do toho znovu s vervou pustil. Berete aktivitu jako životní krédo?

Já to mám usnadněné tím, že jsem od přírody workoholik. Takže i když nechci, musím dělat, protože neumím odpočívat. Mám už tuto dispozici a těžko se mi proto radí lidem, kteří jsou třeba od přírody leniví. Na jednu stranu na ten svůj workoholismus žehrám, protože mě připravuje o možnost si odpočinout, ale na druhou stranu jsem rád, protože mě vytáhne opravdu z každého problému, z každé kalamity, která vznikne okolo mě. Člověk má k čemu utéct.

Které myšlenky Vás nejvíce ovlivnily a formovaly, profesně i osobně?

Mě bezesporu ovlivnil optimismus Voskovce a Wericha. Bylo to v době, kdy se člověk utváří, kdy mně bylo šestnáct sedmnáct let. Voskovce s Werichem jsem měl strašně rád a všemu, co hlásali, jsem věřil. Z dnešního pohledu to byl trochu takovej hurá optimismus, ale se mnou to prostě zacloumalo. A já jsem se v té době radikálně změnil. Podlehl jsem ideji, že všechno je vlastně dobrý a že všechno musí dobře dopadnout, když se chce. A musím říct, že mě nesmírně těší, když se setkávám s lidmi, kteří říkají, že ty moje písničky jim pomohly taky. Už ten fakt, že každý druhý emigrant, který odtud utíkal, se mi svěřil, že si je v tý hrstce věcí v kufříku odnášel s sebou. Písničky jsou mocný a člověk by neřekl, jakou moc mají.

Jakých osobních vlastností si u lidí nejvíce ceníte?

Samozřejmě tolerance, poněvadž bez té je život na týhle Zemi dost obtížný. Pro netolerantního člověka je život jakýmsi koncentrákem, kde je stále nějaký důvod k zlosti, k zármutku. Potom určitá pokora před věcmi, které mě přesahují. Myslet si, že jsem já ten střed vesmíru, ale vždycky to mít pod kontrolou. S tím už souvisí to, že nemám rád lidi, kteří se rozčilují, vzteklouny. Chápu je, protože vím, že už jsou takoví. Už od dětství jsem se jich bál, a přitom mi připadali trochu směšní, jak zbrunátněli, křičeli a naběhly jim žíly na spáncích...

…doufám, že takoví nejsme…

…zatím jste mě neseřvali, tak je to dobrý…(smích)

Jaký vy osobně máte k tématu bolesti vztah? Proč jste se rozhodl podpořit Linku proti bolesti?

Bolest je něco, co prostě patří neodmyslitelně k životu. A je asi správné s ní počítat i v těch dnech pohody, kdy člověka nic nebolí. Ty přijmout spíš jako určitý dar a vědět, že to není napořád. Škála bolestí je obrovská, počínaje bolestí zubů a konče bolestí nad ztrátou někoho blízkého. Život je bolestí protkaný, je nutné však nerezignovat a hledat nějaké východisko. Absolutní východisko asi není, ale jsou věci, které pomáhají.

Co byste doporučil lidem, kteří v tuto chvíli trpí chronickou bolestí?

Myslím, že úplně nejdůležitější je nevzdávat se naděje. Kolikrát víra, že to přejde, je ohromně mocná a jsou mnohé příklady, kdy se lidé dostávali z naprosto beznadějných situací. Dále je důležité mít důvěru ve svého lékaře. Na druhou stranu si vzpomínám na situaci, kdy jsem sám měl velké potíže s ramenem. Téměř se nepohybovalo a dost významný lékař, kapacita v oboru, mně říkal, že už to bude napořád, že se s tím musím smířit a že je naděje, že to k stáru odezní. No a tak jsem s tím žil asi půl roku a potom jsem náhodou potkal lékaře, který mi provedl složitou kůru a během čtvrt roku mě to přestalo. Já to tomu lékaři nevyčítám, každý se může zmýlit, každý může udělat nějakou chybu. Ale není špatné hledat pomoc na všech stranách.

A ještě k té beznadějnosti. Vzpomněl jsem si na krásné hlášení jedné obklíčené britské jednotky v poušti za druhé světové války. Jejich předposlední hlášení bylo: „Situace je vážná, ne však beznadějná.“ A poslední hlášení bylo, a to je přesně ten britskej humor: „Situace je beznadějná, ne však vážná.“

Můžete říci, které etapy Vašeho života byly pro Vás hodně bolestivé, kdy jste si opravdu sáhl na dno svých lidských sil?

Ztráta někoho blízkého, to je skutečná bolest. Uvědomuji si však, že to tak v životě prostě chodí a že není člověka, kterému by nikdo blízký neumřel. Pokud sám neumře ve čtyřech letech.

Co byste těm, kteří se chystají zavolat na Linku proti bolesti, těm, které trápí silná chronická bolest, Vy sám za sebe, za Jiřího Suchého, vzkázal?

Je velmi těžké, aby věřili někomu, kdo radí, ačkoliv nemá stejnou zkušenost. První, co je musí nutně napadnout, je „tobě se to mluví, ale kdybys byl na mém místě“. Mám-li přesto radit, pak tedy radím: upnout se k naději, že bolest musí přestat a zmobilizovat pro takovou vizi všechny své síly.