JIŘÍ SUCHÝ DOBYL OLYMP HUMORU (2005, Na tahu)

1. září 2005, autor: Tereza Čmelinská

Jeho Semafor procestoval Prahu křížem krážem. V hledišti mu sedí tři generace a v říjnu oslaví 46 let úspěchu. Jiří Suchý. Legendární herec a muzikant, nezničitelný optimista. Semafor začne hrát na nové stálé scéně v Dejvické ulici 1. října, tedy přesně v den, kdy Jiří Suchý oslaví 74. narozeniny. Osud nebo náhoda? Symbolika je to určitě.

Opijete se, až přijde den oslavy narozenin?
Já narozeniny neslavím. Nikdy nic neslavím. Měl jsem dědečka a ten, když měl svátek nebo narozeniny, probudil se v pět hodin ráno, namazal si chleba se sádlem, šel do lesa a vracel se až za tmy. Nikdo ho nikdy nezastihl. To mám asi nějaké dědičné zatížení. Semafor se bohužel slavit musí. Žádá si to veřejnost.

Proto malujete oponu?
Dělám jen návrh, který se v počítačích zvětší a vytiskne na látku. Tvořím to podle Hynaise, jen si tam dodávám své postavy. Jak mě to napadlo, ani nevím. Ale teď vím, že to byl blbej nápad! Dělám to už tři neděle. Dneska ráno jsem to měl odevzdat. Přijeli, a já je musel uprosit, aby počkali ještě do pondělka. Je tam 43 figur a je to hrozná práce. S Hynaisem budu mít společný akorát to, že mi to taky nikdo nezaplatí.

Jak se vám líbí dnešní soutěže typu Česko hledá SuperStar nebo reality show VyVolení a Velký bratr?
Nikdy mi to nic neříkalo. Ale nejsem proti tomu nějak nabroušený. Jsou lidi, který to odsuzují, ale když to někoho baví…Já to ale k životu nepotřebuju.

Semafor několikrát měnil své působiště. Jak jste to prožíval?
Během povodní to bylo nepříjemné. Každý den hrát jinde, večer všechno naložit, odvézt do dalšího divadla. Bylo to 11 adres, kde jsme se střídali, podle toho, kde měli volný den. Naše 4. divadlo bylo Ve Smečkách, v dnešním Činoherním klubu. To nám v 50. letech tehdejší úřady odebraly, protože nás chtěly zlikvidovat. Vyhodily nás na dlažbu a Smečky rozkopaly. Řekly, že už tam nikdy žádný divadlo nebude. A tak jsme hráli dokonce ve 14 divadlech. Pak jsme se umístili Na Slupi.

Na Slupi že je nějaké divadlo?
To bylo překrásné dřevěné divadlo, které už dnes není. Nějaký čas jsme hráli v Městské knihovně a pak v pasáži Alfa. Potom jsme si pronajali 10 dní měsíčně v Divadle Komedie a pak jsme dostali Karlín, což bylo mé nejmilejší divadlo. Bylo to rodinné divadlo, cihlový strop, 146 míst.

Semafor býval slavný i díky politické satiře. Je podle vás dnešní doba oproti minulosti posunem spíše ke špatnému, nebo k dobrému?
Určitě výrazněji k dobrému. Ve všem. Když se něco někomu nelíbí, může to říct, a nedostane se za to do kriminálu. V létě jsem dvakrát poprvé ochutnal, co je to jet někam pouze s občanským průkazem. A připadám si jako právoplatný občan, ve vztahu k té Evropě.

A dřív jste se cítil jak?
Dřív jsme byli evidentně méněcenní. A i to samotné cestování bylo velmi nedůstojné. Když se na Západ někdo náhodou dostal, měl seznam věcí, které se tu nesehnaly a které má koupit. Někdy to byly léky, součástky do fotoaparátu, časopis. Na hranicích vás vyzuli, jestli nemáte v ponožkách peníze. Byli jsme tu v ghettu.

Vzpomenete si někdy na Jiřího Šlitra?
To víte, že jo, hodně.

Stýkáte se s jeho rodinou?
Ne. Sestra a rodiče mu zemřeli, takže už nemá žádné přímé příbuzné. S jeho dcerou a její matkou se vidíme jen občas, na nějaké slavnosti.

Píšete právě něco?
Ano, hru Sukně smutnou jehlou spíchnutá. Hlavní roli má Leona Machálková, která u nás začínala. Hraje uprchlou trestankyni, já chudobného krejčího a Jitka majitelku módního salonu.

Kde teď Jitka Moravcová je?
Někam odjela, ale nevím kam. Ona je taková tajnůstkářka, ale já to z ní nepáčím. Je v tomhle podobná Šlitrovi. U něj jsem vůbec nevěděl, že má dceru. To až po smrti se najednou vynořila.

Čeho jste si v době největší slávy cenil?
Našimi stálými diváky byli Werich, Hrubín…Hrubín mě jednou velmi dojal. Hráli jsme tenkrát asi půl roku a do kanceláře přišel chlapec, že prý je herec z pardubického divadla, ať mu dáme lístky. Dali jsme mu je. Já pak vyšel před divadlo, kde byla fronta na několik hodin a na konci té fronty stál Hrubín..