SEMAFOR SE NARODIL NĚKOLIKRÁT (1999, Televize)

autor: Karel Polanský, 1999, Týdeník Televize

Tam, kde dnes v Praze sídlí Činoherní klub, tedy v ulici Ve Smečkách, začínalo 30. října 1959 v půl osmé večer první představení divadla Semafor. Kolik lidí jím za čtyři desítky let prošlo, asi už nikdo přesně nespočítá. Ani tvůrce a motor této malé scény Jiří Suchý: „Já to řeknu od oka. Muzikantů mohlo být kolem stovky. Pokud jde o herce a zpěváky, tak jsme s panem ředitelem ČT Puchalským pozvali na galakoncert, který bude televize točit letos 30. října v Hudebním divadle v Karlíně, 150 účinkujících. Vedle nich jsou ještě další, kteří se u nás zdrželi jen pár týdnů či měsíců.“

Některá jména se Semaforem dnes už spojuje málokdo, a přece tam byli. Můžete je připomenout?
Třeba Jan Švankmajer, který teď točí pozoruhodné experimentální filmy, uskutečnil u nás tři inscenace. Tou první byly Škrobené hlavy. Například jeho už se Semaforem nikdo nedává dohromady. Taky u nás začínal režisér Juraj Herz, a to jako herec. Hrál ve dvou inscenacích – Papírové blues a Šest žen.

Jaké pocity se u vás vlastně dostavují při letošním jubileu?
Při mém životním tempu nemám vůbec čas přicházet do nějakého rozpoložení. Vím jenom, že výročí nemám rád a oslavy teprve ne, ale beru je jako nutné zlo, kterému se podřizuju. Samozřejmě mě však těší, že jsme se tolika let dožili. V to jsem ani nedoufal a budu zvědav, jak dlouho ještě vydržíme.

Mnoho známých zpěváků vzpomíná na své semaforské působení, ale oni také odcházeli. V roce 1962 opustila divadlo první vlna hvězd a tehdy se s napětím čekalo, co bude se Semaforem dál. Pak na scénu vstoupil Jonáš. Nebyl právě jeho příchod opravdovým zrozením divadla?
My jsme se několikrát narodili, nebo přežili svou vlastní smrt. Částečně to přičítám na vrub své nechápavosti. Nikdy mě ani na chvilku nenapadlo, kdykoliv došlo k nějakému debaklu, že bychom nemohli táhnou káru dál. I když to napadlo veškeré mé okolí. Poté, co odešli Matuška, Pilarová, Štědrý, Štekl (1962), jsme začali dávat dohromady mladé lidi. Přišel Pavel Sedláček, sehnali jsme neznámou Janu Malknechtovou a trumpetistu Vlachova orchestru Jiřího Jelínka. Udělali jsme z nich nové duo a napsali jim Motýla, který začal konkurovat naší Lásce nebeské, kterou si odnesli Matuška s Pilarovou do konkurenčního Rokoka. Když měly krátce po sobě premiéru hry Šest žen a Jonáš a tingl-tangl, ukázalo se, že jsme životaschopní, dokonce ještě víc než kdykoliv předtím.

Horší časy asi přišly po smrti Jiřího Šlitra…
Po této ráně jsme nasadili nejprve dvojpředstavení Revizor v šantánu a Básníci a sedláci, na které bylo narváno. Ale u druhého muzikálu Čarodějky, který jsme napsali s Ferdinandem Havlíkem, bylo po sté repríze najednou v posledních řadách prázdno, což se do té doby nestávalo. Vznikly obavy, že se k něčemu schyluje a já jsem byl nakloněný tomu, že bych v případě dalšího nezdaru divadlo zavřel. Ale přišla Kytice, nejúspěšnější představení následující dekády, a hrála se šestsetkrát. Otevřela pro nás nové možnosti, takže jsme se zase narodili.

Vraťme se ještě na chvíli k tomu, jak se narodil Jonáš.
Miluju staré šantány a tingl-tangly, které už sice za mých mladých let odezněly, ale ozvěna z nich na mě vždycky dobře působila. Znal jsem dobové fotografie i komické výstupy ze starých gramofonových desek a fonografových válečků. Probíral jsem se knížkami pamětníků, třeba Václav Vladivoj Tomek napsal o tom, jak pražské šantány a kabarety prolézal. Když jsme s Jiřím Šlitrem uvažovali, co si po odchodu Matušky a spol. počít, navrhl jsem zkusit postavu pomyslného kabaretiéra, který by se chvástal, co všechno prožil, a zpíval kuplety, což byla v době rokenrolu už úplně zapomenutá forma. Šlitr na to slyšel, začali jsme psát písničky typu Koupil jsem si knot či Chybí mi ta jistota, a pak i hru. Jonáš a tingl-tangl se setkal s obrovským úspěchem, a byla to snad jediná hra, na které kritika nic negativního nenašla. Když měla být derniéra, tak fronta diváků sepsala petici, že si přeje, abychom tu hru hráli dál. Ale my jsme nemohli, měli jsme toho už plné zuby. Ještě jsme nebyli natolik profesionálové. Pan Werich nám za to vždycky nadával. Říkal: „Hra se hraje tak dlouho, dokud na to choděj lidi.“ My jsme namítali: „To bychom mohli hrát třeba celej život.! On však odpovídal: „Tak ji budete hrát celej život.“ My jsme však hru stáhli, protože jsme už toho měli dost. Ale vyslyšeli jsme přání diváků tím, že vzniklo pokračování pod názvem Jonáš a dr. Matrace. Premiéra byla v osmašedesátém roce, lidem se představení nesmírně líbilo, ale bohužel se hrálo pouze 53 repríz, poněvadž Jiří Šlitr potom odešel jaksi do jiného angažmá.

Jonáš se pak ještě na scénu vrátil…
Od té doby, co Šlitra nebylo, tak jsem si říkal, že se k té postavě už vracet nebudu. Pak se však vedle mě začal tvořit zvláštní talent – Jitka Molavcová – a začali jsme zkoušet společné výstupy. Nejdřív jako trio s Josefem Dvořákem jako Kašpar, Baltazar a Melicharová. Poté, co se Josef Dvořák udělal pro sebe, zůstali Baltazar a Melicharová, ale nevěděl jsem, proč bych měl dělat dvojici s těmito jmény. Tak mě napadlo, že bych mohl oživit Jonáše, ale jiného. Už by to nebyl mladík, co se chvástá, ale spíš nevrlý důchodce, který zveličuje svou minulost, a jediný, kdo mu to věří, je jeho oddaná hospodyně. Taková dvojice mě začala vzrušovat a viděl jsem, že Jitka to bude schopná utáhnout. Hru Jonáš, dejme tomu v úterý jsem napsal po operaci v nemocnici, kde byl klid a ideální prostředí. Zajímavé je, že se do dneška nenašel nikdo, kdo by protestoval proti tomu, že roli Jiřího Šlitra vlastně převzala Jitka. My jsme oba z toho měli trošičku strach. Ale ona tam vnesla něco úplně nového, aby to stejně dokonalé, jako byl ve svém žánru Šlitr, a veřejnost naopak okouzlila.

Kolik semaforské produkce zůstalo zachováno?
Já jsem naštěstí už v době totalitní pořizoval na vlastní náklady záznamy her, dokonce jsem občas něco natočil i na šestnáctimilimetrový film. Takže je trošičku zmapované i dvacetileté vakuum, v němž nás televize vůbec nebrala. Zvukově máme zachyceno všechno s výjimkou hry Ten pes je váš, vizuálních záběrů na filmu či videu je z minulosti poskrovnu, ale čím víc se blížíme k současnu, tak jich přibývá a teď už dokumentujeme všechno. Mám dokonce vypsaný seznam, šedesát centimetrů vysoký sloupec papíru, všeho, co od nás mají v televizním archivu. Především od té doby, co mám firmu, se snažím naši produkci vydávat. Nedávno vyšly dvě kazety takových večerů, které kdosi zachránil v době, kdy se všechno ze Semaforu v televizi mazalo. Ze čtrnáctidílného seriálu Plakala panna, plakala se na poslední chvíli podařilo uchovat aspoň vánoční pokračování, které chceme taky letos o Vánocích vydat. Dohodly jsme se s televizí, že já mám práva na kazety a oni na vysílání.

V minulosti přitahovala diváky divadla malých forem, co je podle vás přitahuje dnes?
Po převratu se objevil hlad po velkých muzikálech, které nám byly odpírány jednak z ideologických, ale hodně také z finančních důvodů. Odčerpávají vlastně každý den tisíce diváků, a tak považuji za malý zázrak, že my pořád existujeme a máme povětšinou plno a lidé se u nás smějí. Máme teď těžší pozici, ale já jsem tomu jedině rád a nestěžuju si. Myslím si, že tak je to správnější a morálnější než v minulé době, kdy nám úspěchy taky trochu spadly do klína. My jsme se měli po převratu z čeho vyhrabávat a já jsem si uvědomil, že to šlo odhadnout předem. Lidé se k nám v minulosti chodili nadýchat jakési svobody, ale pak jí měli všude dost, a tuto funkci jsme přestali plnit. Navíc Semafor opustil Václavské náměstí a ztratil se divákům z očí. Naše kalvárie skončila až v Karlíně, kde nám pan ředitel Županič nabídl prostor a pražský magistrát umožnil rekonstrukci divadla. Pro mě je nynější Semafor nejhezčí, jaký jsme kdy měli, protože se mi tam hraje nejlíp. Obrátky jsme nabírali pomalu, ale dneska už vím jednu věc. Když uděláme dobré přestavení, diváci chodí, ale když je jen trošičku rozpačité, máme problémy. Teď jsme třeba stáhli Únos turecké houslistky, kde se lidé sice bavili, ale chodilo jich málo. Zatímco když hrajeme Víkend s Krausovou, která bude mít v této sezóně dvoustou reprízu, nebo Mé srdce je Zimmer frei či Pré, tak je vyprodáno a panuje ohromná nálada. Prostě když jsme za „totáče“ šlápli vedle, tak nám to bylo prominuto. Dneska, když diváci zjistí, že představení není podle jejich chuti, začnou chodit jinam. To pro mě po několika rozpačitých inscenacích bylo velkým poučením, ale myslím si, že teď už jsme se zase našli. Zmíněné muzikály zabírají.