POSLEDNÍ ROZHOVOR (1969, Melodie)

vyšlo 10. ledna 1970, Aktuality Melodie

„Co pro vás znamenalo posledních deset let, pane doktore?

Zestárl jsem. Jako kumštýř jsem se snad vyvíjel. Když jsem začínal, bylo všechno jednoduché, šel jsem proti něčemu, co bylo předtím, čímž jsem popíral to, co je považováno za konvenci. Byli jsme tehdy s Jiřím Suchým v pozici kritiků. Dneska se po deseti letech ocitáme na druhém břehu, nebo na druhém pólu, jak chcete…

Ale vy se jaksi vcelku neměníte?

Možná. Ale nedá se nic dělat — za deset let práce se člověk alespoň něco naučí. Stalo se několikrát, že jsme v divadle zbyli jen my dva, ale protože jsme už měli odpovědnost, nemohli jsme ani my, ani divadlo padnout. A držíme se své víry, děláme to, co považujeme za dobré.

Víte, máme takový pocit, že i když sedíte ve společnosti daleko mladších lidí, přesto si zachováváte odstup vytrvalým vykáním.

Podívejte se, já mám takový odstup od lidí. Svým způsobem je to něco jako strach. Nemohu si pomoci, ale každý člověk, a nezáleží na stáří, barvě vlasů nebo na náboženství, je pro mne jakousi matematickou neznámou. Nevidím do něho. Tak ho raději respektuji. A součást je i to vykání.

Když budeme mít i nadále několik otázek, zodpovíte je?

Proč se ptáte? Vy nemáte odpovědnost redaktora? Vlastně jsem musel vždycky zodpovídat za své odpovědi. Abych neřekl něco, co sám nerad slyším. Poslechněte si třeba muziku amerických černochů a zkuste se do ní trochu . . . prostě vposlouchat. To je ono, co rád slyším, a to mi nejen povídá, ale taky odpovídá, když se tak ptáte ...“