PAN RADNÍ NÁS MUSÍ TROCHU NENÁVIDĚT (2008, LN)

Renata Kalenská, Lidové noviny, 2. června 2008

Politici námi dnes pohrdají. Jako bolševici, kritizuje textař a básník a ředitel Semaforu Jiří Suchý pražské zastupitele i primátora. Divadlo, v němž působí, patří mezi ty, kterým hrozí kvůli novému grantovému systému zánik.

foto: Hynek Glos

LN: Skončily Dny neklidu. Byl jste na středečním jednání s Milanem Richtrem a Pavlem Bémem i poté na demonstraci před magistrátem. Připadal jste mi ze všech divadelníků nejsmířlivější. Odkud čerpáte ten optimismus?

Mám důvody k velice nepatrnému optimismu. Ve středu jsem měl pocit, že je nám přece jen nasloucháno. Padaly tam takové věci, jako že se grantová politika musí zrevidovat a že se tomu musí dát řád. Pro radnici nemůže být tenhle humbuk moc výhodný. Budou chtít, aby vzhledem k volbám došlo k jakémus takémus zklidnění.

LN: Není to spíš tak, že to většinu lidí nezajímá a voliče to ODS neubírá? Třeba radní Janeček se snažil sbírat body, když vykládal, že bude ze všech sil bojovat, aby divadla nedostávala ani korunu, a ty peníze že dá na sociální účely.

Mám zkrátka pocit, že radnici začíná být tahle situace nepříjemná. Na jednání divadelníků s radním a primátorem se mi opravdu zdálo, že nebudou chtít další problémy.

LN: Bém sice naznačil, že nějaké miliony na nejpalčivější problémy vyšťourá, ale Richter po jeho odchodu řekl, že až po auditech. A některá divadla tak dlouho nepřežijí. Co by mělo následovat?

Příliv sponzorů. Už se nám několik firem i jednotlivců nabídlo. Zatím to není tolik, abych mohl mít pocit, že mám zabezpečenou příští sezonu. Ale první hlasy solidarity se objevily.

LN: Hrají dnes herci v Semaforu zadarmo? Vy myslím ano.

My s Jitkou Molavcovou jsme hráli pět měsíců zadarmo. Teď jsme dostali část grantu, takže jsem vše poplatil a všichni dostali své gáže. I zpětně. Ale do února nám zbylo dvě stě tisíc.

LN: To máte tak na divadelní prázdniny.

Bohužel ani to ne. O prázdninách nemáme žádný příjem ze vstupenek a musíme platit nájem, elektřinu, zdravotní pojištění, firmu, která nám vede účetnictví...

LN: Dokdy Semafor vydrží, pokud se něco zásadního nestane?

Jenže víte, já jsem přesvědčen, že se něco zásadního stane. Já věřím na náhody. Mě už tolikrát v životě vytrhla náhoda z toho nejhoršího! Ale dlužno říct, že třeba i ty, kteří nás za minulého režimu likvidovali, velice často postihla nějaká náhoda. Třeba všemocný Müller na městském výboru KSČ, který nás sužoval, byl neskutečný opilec a už to byla taková ostuda, že ho najednou odvolali. Ze dne na den z něj byla nula. Místo něj přišel jinej, daleko smířlivější. Nebo tehdejší primátor Štafa nám velice šlapal na paty. A najednou ho zajelo auto. A místo něj tam přišel osvícený mladík z Moskvy a ten s námi komunikoval. Dokonce mi nabízel, že by chtěl, abych se stal zasloužilým umělcem. A dokonce pochopil, když jsem mu řekl, že bych si pro to ani nešel. Ale mohl jsem s ním jednat otevřeně. A takové náhody mě zachraňovaly. Třeba i teď přijde něco, s čím nepočítám.

LN: Předpokládejme, že Milana Richtra auto nezajede.

To nepište! Kdyby ho náhodou zajelo auto, bude se říkat: „To Suchý!“

LN: Toho bych se nebála. Jak dlouho tedy Semafor může vydržet?

Granty nám můžou pomoci přežít prázdniny. A po nich už nám peníze budou těžce chybět.

LN: Co se děje? Zhaslo světlo...

To se nám občas stane.

LN: Už vás odpojují? Tak to zkusíme potmě, ne? Jednání na magistrátu na mě působilo zvláštně. Richter s Bémem seděli a koukali, jak se navzájem požíráte. Nebylo by efektivnější se setkat mimo magistrát a před Richtra přijít až se společným řešením?

Myslíte, aby se dohodly ty dva protilehlé břehy divadel? Dohoda mezi námi dost dobře asi není možná. Nedovedu si představit, že by pan Kratochvíl řekl: „Dobře, my ten grant nechceme a dáme ho vám, kteří jste ho měli doteď.“ A ani si nedovedu představit, že my bychom řekli: „Ne, nechte si to, jsme rádi, že jsme přispěli na vaše blaho.“

LN: To asi ne. Ale Kratochvíl navrhl, že je ochoten vzdát se čerpání peněz, když se třeba všechna divadla zavážou, že minimálně z 51 procent budou soběstačná...

Vy ale netušíte, že já jsem ekonomicky naprosto neschopný. Umím napsat slušný text písně, ale v ekonomice se nevyznám. Já hodlám silně omezit počet zaměstnanců. Budeme je mít jako externisty. Tím odpadnou platby finančnímu úřadu. Ty dnes činí 180 tisíc měsíčně. K tomu připočtěte gáže... Týká se to herců i techniků. Lidí nastálo bude málo.

LN: Tedy vy a Jitka Moravcová?

Jitka už dávno není náš zaměstnanec. Já asi zaměstnanec budu muset být, když jsem ta valná hromada s. r. o. Ano, jsem valná hromada. Můj plat činí pětadvacet tisíc měsíčně.

LN: Richter vás vyzval, abyste navrhli, koho byste dali do pracovní skupiny, která by jednala. Nikdo žádné konkrétní jméno nevyslovil. Máte vy představu?

Vy mně dáváte těžký otázky... Třeba pan Procházka z Činoherního klubu. Má jasno v právu i v ekonomice. Já bych tam nemohl být. Kdybych se tam i vecpal, nebyl bych vůbec přínosem.

LN: Zas jste ta autorita, jak na jednání všichni včetně Richtra zdůrazňovali.

Ano, oni mi všichni říkají: „My si vás vážíme.“ Váží si mě pan Richter, váží si mě i pan Kratochvíl... Připadá mi to, jako kdyby se někdo topil a křičel o pomoc a ze břehu na něho volali: „My si vás vážíme!“ Když přijdu na nějaké jednání, vysekávají mi poklony. Ale za to se toho moc nepořídí.

foto: Hynek Glos

LN: Nenajíte se za to... A máme světlo! Už jste zmínil úsporný program, co dál?

Budu dělat kabarety. Kabaret, který jsme teď dělali a který byl velice úspěšný, nás vlastně nic nestál. Fotbalistické dresy jsou sponzorský dar. A ostatní kostýmy jsme měli ve fundusu. No, jestli jsme nakoupili rekvizity za pět tisíc, tak přeháním. Tudy vede cesta. Kabaret se dá pořídit strašně levně. A rychle. Za dvacet dní od chvíle, kdy jsem poprvé vzal do ruky pero a začal psát texty, jsme měli premiéru! Cokoli jsem napsal, už jsem to rozdával, aby se to průběžně učili. A pak jsme to za čtyři zkoušky dali dohromady! Jelikož je to satira, lidé na to slyší. Nikdy mi neseděla. Teď mě k ní dohnal pud sebezáchovy.

LN: Mluvíte o Dětech kapitána Granta.

Ano. Je to ostré. Neberu si servítky. Nikoho tam nejmenuju, není to v mým stylu. Ale o magistrátu to je. A lidi na to neskutečně slyší!

LN: A pozval jste Richtra?

Já jsem mu dokonce zakázal tam chodit, protože bych mu nemohl zaručit bezpečnost. Řekl jsem mu, ať přijde třeba na naši Lysistratu. To je takové lehce lascivní divadlo, to by se mu mohlo zamlouvat.

LN: Stáhnete nějaké nákladnější hry ze svého repertoáru?

Ještě to dopovím. Kromě kabaretů budeme muset víc jezdit na zájezdy, poněvadž ty jsou vždy lukrativní. Co se týče velkých představení, jako je třeba Lysistrata, v níž hraje pětadvacet lidí, na těch příliš nevyděláváme. Proto je budeme hrát jen jednou dvakrát do měsíce. Anebo to budeme nabízet firmám pro zaměstnance. Doufám, že přežijeme.

LN: I za předpokladu, že vám magistrát do února už nic nedá?

No, on nám magistrát ještě slíbil pět set tisíc na oslavu padesáti let Semaforu.

LN: Ale to výročí je až příští rok.

Ano, ale v červenci to máme dostat. A už vím, jak to rozfofrujeme. Rád bych za to inscenoval hru z historie Semaforu nejslavnější. Možná Kytici. Snad přilákáme diváky.

LN: Chodí dnes diváci ze solidarity do Semaforu více?

Určitě. Ale možná se jdou podívat, protože si myslí: „Jdem! Ještě naposled, než to tady zavřou.“ A až začneme na podzim hrát znovu, tak nám rozbijou držku.

LN: Budete zdražovat? Důchodci tu platí stovku, školy devadesát korun, jinak je to mezi sto osmdesáti a dvěma sty devadesáti Kč.

Fakt je, že teď jsem se byl podívat v Karlíně na Čardášovou princeznu...

LN: Abyste viděl, co má pan radní rád? On ji přece zmiňoval.

Ano. A musím říct, že takhle by se opereta asi měla dělat. Nicméně šel jsem tam s manželkou a za dva lístky jsme dali čtrnáct set korun. Ale u nás bych si netroufl zvyšovat vstupné. Když nemáme úplně vyprodáno, vzadu je plno a první dvě řady, tedy ty nejdražší, jsou prořídlé. Lidé si nejdříve kupují ty levnější vstupenky. My totiž nejsme divadlo pro high society, pro horních deset tisíc. K nám chodí normální lidi. Dnešní šedesátníci, to byli holky a kluci, co kdysi žili Semaforem. A taky k nám chodí studenti. Kdybych zvýšil vstupné, mnoho lidí by si Semafor muselo odepřít.

LN: Na magistrátu zazněl dotaz, kolik by stála vstupenka, kdyby nebyla dotovaná městem. Třeba v Dejvickém divadle by se chodilo v průměru za 1250 korun.

Zatím jsem se to nepokoušel spočítat. Stála by tak šest stovek, a to bychom nesměli slevovat ani důchodcům, ani studentům a lidi na vozíčku, co u nás mají lístky zdarma, bychom taky nemohli šanovat. Naše divadlo měsíčně stojí milion a 99 tisíc a do toho nepočítáme premiéry.

LN: Jak na vás působí Richter?

Radní Richter je člověk úplně jiného druhu než já. Vše se dá vysvětlit tím, že jsou lidé dvojího zaměření. Jedni jsou zaměření humanistického, druzí technicko-ekonomického. On je ten druhý. A tyhle dva světy se málokdy domluví. On pro nás nikdy nebude mít pochopení. Vždyť ani nechodí do divadel. Třeba ministra Dostála jsem potkával na všech premiérách a vernisážích, kam jsem se přišel podívat. To byl ministr kultury naší krevní skupiny. Podobné to bylo třeba s Pavlem Tigridem. S těmi jsme si měli o čem povídat. Ale nevím, o čem bych si povídal s panem Richtrem. On má skutečně jiné myšlení. Když se na něj dívám z tohoto hlediska, vlastně ho svým způsobem chápu, jako on mě nechápe. Jsem přesvědčen, že on musí naším způsobem myšlení pohrdat. Ale to není jen jeho problém.

LN: Teď narážíte na veřejnost?

Ano. Tohle je problém většiny lidí. Mám potíž vyrovnat se s tím, že část veřejnosti je na nás strašně nakrknutá. „Ti herci! Oni chtějí hrabat miliony!“ A tohle je i Richtrovo myšlení. V Lidovkách byl dopis čtenáře a tam se volalo: „Umělci, jděte pracovat!“ To, co děláme, to pro mnohé není práce. Došlo mi, že pan Richter, který patří do téhle skupiny, nás musí trošičku nenávidět.

LN: A co soudíte o Pavlu Bémovi a o tom, jak reagoval na umělce, kteří vtrhli na zastupitelstvo?

Tam už jsem nebyl. To mě zajímá, jaký byl?

LN: Tak připíjel umělcům na zdraví pivem, poděkoval za pěknou performanci a křičel: „Já vás varuju, ještě jednou...!“ Pak ukončil jednání. Zastupitelé ani nehnuli brvou, ani se neotočili, když u nich umělci skandovali.

Oni nejsou gentlemani. Můžou námi pohrdat, ale měli by si říct: „Tohle jsou přece jen občané a my jsme jejich představitelé. Tak bychom se k nim měli chovat, aspoň jako že jim nasloucháme.“ To bolševici taky neuměli. Dnešní politici nejsou noblesní. Popadne je vztek a vidí rudě. To by politik nikdy neměl udělat. To je výsada lidu, který se cítí být podvedený. „Pánové, sami jste tím vinni, že bída z lidí vlky činí,“ řekli by Voskovec a Werich.

LN: Jak s vámi mluví Richter, když u toho není obecenstvo? Šéf Archy Ondřej Hrab mi popisoval, jak mu Richter řekl, že ho kultura vůbec nezajímá, a ať si dají umělci pozor, protože on ještě nenabil zbraně. A ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová popsala, že jí Richter vyhrožoval. Pakliže si prý nesundá protestní stužku před vstupem do studia ČT, on klidně zruší celý Tanec Praha a divadlo Ponec, protože je mu všechno jedno...

Já nevím, možná že panu radnímu maminka neřekla, že se takhle jednat nemá. Já jsem s ním měl jednou příležitost mluvit sám. Ke mně se choval slušně. To víte, přileze k němu kmet, kterej se sotva drží na nohou a kterému se přezdívá chodící legenda, takže byl velice zdvořilý. Já k němu taky. I když jsme si říkali věci, které nebyly nejpříjemnější. Říkal jsem mu prakticky to, co říkám tady teď vám.

LN: Jste zklamaný? Musíte měnit repertoár a přesvědčovat o své práci politiky i své kolegy. Na magistrátu jste vysvětloval Karlu Heřmánkovi, jak je možné, že vám peníze nestačí...

Zklamaný? Ne. Od doby, kdy jsme v roce 1957 začali v Redutě, o můj umělecký život usilovalo tolik institucí a osob... Už jsem ostřílený. Jsem zvyklý brojit. Když přijdu domů, dokážu to odstřihnout. S manželkou si o tom občas popovídáme... Nehroutím se z toho.

LN: Co vám radí manželka?

Ta je taky brojitelka.

LN: Ale už vypadáte klidně. Na vašem webu srovnáváte dnešní politiky s fašisty, píšete o tom, že jste přežili i padesátá léta...

Víte, já se z toho takhle vypsal. Naštěstí se dovedu rychle zklidnit a emoce mě nepřeválcují. Na ulici mi lidi vyslovují podporu. Ale vím, že normální člověk nechodí do divadla. Do divadla, na výstavy chodí lidé, co mají bohatý vnitřní život. A ti nás bezvýhradně podporují. Ale je jich málo! Většinu prostých lidí ani nenapadne, že by měli jít na výstavu. Ti moudřejší mezi nimi jsou schopni si říct: „My tomu nerozumíme.“ Ale pak jsou tam ti zapšklí: „Kupujete si auťáky! A stavíte si paláce!“ To mi jeden člověk opravdu napsal. No, co mu na to mám říct? Ale za patnáct minut začne představení, už musíme končit. Já budu muset na scénu.

LN: Už se převlékáte, tak jdeme.

Můžete klidně zůstat, já mám nádhernou postavu!