VYBRAL JSEM SI DOBŘE (2000)

Napsal: Jiří Suchý

- z knihy Borise Dočekala Maminka, tatínek a já, (nakladatelství Listen, Jihlava 2000)

Vlastně jsem vyrůstal jako jedináček; bratr Ondřej se narodil, když mně bylo čtrnáct. Dětství jsme spolu neprožívali. Samozřejmě i já jsem ho měl jako mazlíčka. Byl takovým povyražením v naší rodině a všichni jsme ho obíhali, ofukovali. Tehdy už jsem chodil se slečnami, takže jsem na něj nežárlil. Je zajímavé, že ten velký odstup mezi námi se postupně zmenšoval a dneska jsme dva staří chlapi.

Do mých šesti let jsme bydleli v Klatovech. Maminka byla v domácnosti, tatínek dělal všechno možné. Vyučil se truhlářem, ale pracoval i jako telegrafista u dráhy nebo úředník na ministerstvu železnic. Byl nesmírně činorodý, živelný, rtuťovitý... Nesnášel nečinnost. Nebyl to klasický typ muže, ktrý doma nic nedělá. Živelnost a jakousi těkavost a nesoustavnost mám asi po něm. Po mamince jsem možná trošku zdědil povahu; i já se poměrně snadno smiřuju s nepříjemnými věcmi.

Po obou rodičích asi mám vztah k hudbě. Pokud si pamatuju, maminka pořád zpívala. Z té doby znám spoustu písniček Voskovce a Wericha, písničky z Červené sedmy, z různých operet a taky lidovky. Dneska si kladu otázku - už mi ji bohužel nikdo nemůže zodpovědět - kde se všechny ty písně v Klatovech naučila? Nechápu to, vždyť my jsme neměli ani rádio, ani gramofon, byli jsme dost chudobná rodina.
Tohle domácí zpívání byla moje první hudební výchova. Ve čtyřech letech mě maminka dala do houslí. Dostal jsem malé čtvrteční housličky a taky harmoniku. Tu mně koupil tatínek, který hrával v kavárenském orchestru na bicí. Jako pětiletý jsem s nimi při nedělních promenádních koncertech občas vystupoval i já.

Maminka byla vůbec velice osvícená. V pěti letech jsem za ní přišel a oznámil jí, že na šicím stroji máme napsáno Minerva. Ptala se, od koho to vím. Odpověděl jsem, že jsem si to přečetl. Hrozně se divila, dala mně noviny a já jsem písmenko po písmenku začal číst. Z toho usoudila, že jsem dost talentovaný, a začala vyvíjet tlak na tatínka, který nebyl tak iniciativní, že musíme odejít do Prahy, protože v Klatovech jaksi neprorazím. Neudělám žádnou díru do světa. A tak jsme se stěhovali.

To, o čem tenkrát přemýšlela, se vyplnilo. Puzení k divadlu u mě začalo po válce, když jsem viděl Voskovce a Wericha ve filmu a pak i na jevišti. Zbláznil jsem se do celé série komiků a bylo mně s nimi strašně dobře. Díval jsem se na Voskovce a Wericha a přišlo mi úžasné, že jejich zaměstnáním je koukat se do rozesmátých tváří, o což se sami přičinili. Najednou mě to začalo strašně lákat. V Klatovech se taky promítaly filmy, možná by mě stejná touha chytila i tam, možná ne, nevím.
Naši byli pyšní, že se živím muzikou a divadlem. Přišli se podívat do Reduty - nočního podniku, kde jsem vystupoval - a když viděli nabitý sál, hrozně mně fandili. Chodili pak i do Semaforu; dokud žili, absolvovali všechno.

Myslím, že doma mě vychovávali docela rozumně. Pokud jsem udělal opravdovou volovinu, pořádně jsem si to odnesl, ale jinak mě rodiče vždycky respektovali. Někdy kolem dvaceti jsem si přivedl domů dívku, která se jim hrubě nelíbila. Byla řekněme frivolnější. Dneska vím, že pravdu měli oni, ale já jsem byl zamilovaný. Vůbec je však nenapadlo mi ji zakazovat.
Přesto jsem se rodičům příliš nesvěřoval. Jako by mezi námi bylo sklo, a v těch intimnějších věcech jsme ho nedovedli prorazit. Nesvěřil jsem se jim ani se svou první láskou. Tehdy mně bylo čtrnáct a jí asi dvanáct, protože chodila o dvě třídy níž. Strašně se mně líbila. Naše škola stála na kopci a v zimě, když byla uklouzaná cesta, říkal jsem si - kdyby tak šla přede mnou a zlomila si nohu. Odnesl bych ji k pánům rodičům a oni by mi z vděčnosti řekli, abych k nim chodil. Pak jsme se spolu ocitli ve škole v přírodě, kde jsme se trochu sblížili, ale pořád to byl jenom platonický vztah.

Na jakýsi odstup mezi mnou a rodiči si ale nestěžuju. Nikdy jsem si na rodiče nestěžoval, byl jsem rád, že je mám. Samozřejmě měli i své mouchy, ale byl bych bláhový, kdybych jim je vytýkal, poněvadž sám jich mám ještě víc. Myslím, že rodiče jsem si vybral dobře.

Jako malý jsem dlouho věřil na Ježíška. Ještě v první třídě jsem jednou přišel domů a rozčiloval se - představte si, ti kluci jsou takoví blbci, oni tvrdí, že žádný Ježíšek nechodí a že dárky dávají rodiče. Najednou jsem viděl rozpaky mezi tatínkem a maminkou. Maminka to zachránila. Řekla - ty dárky opravdu kupujeme my, ale Ježíšek zařídí, že na ně máme peníze. Prostě z něj udělali „sponzora" a mně tím vytvořili klidný přechod od dětských snů k realitě dospělosti.