ŽIVOT V + W A VESTA S + S (2002, Div.noviny)

Autor: Jan Kolář, Divadelní noviny č. 13 / 2002 (25. 6. 2002)

To, že se Jiří Suchý po celý život hlásí k Ježkovi, Voskovci a Werichovi, dal v Semaforu najevo už několikrát. Písně V+W+J zněly v Ďáblovi z Vinohrad po srpnu 1968, o deset let později je Suchý zpíval jako blázen Vincek ve svém autorském recitálu, neobešel se bez nich ani Koncert na rozloučenou, jímž se Semafor loučil se svým působištěm v pražské Alfě. Ale teprve v poslední semaforské premiéře Život je náhoda v obnošené vestě jim patří zcela výhradně polovina večera.

Je to další z mnoha semaforských programů, v němž hlavní roli dostala zdivadelněná písnička, ale tentokrát je podstatný i děj a nálady doby. Pro příběh, odehrávající se v první části v zapadlém baru v letech 1934-44, nejsou ani tak důležití jeho aktéři: vrchní číšník (Jiří Štědroň), obligátní girls, prostitutka Valerie (Olinka Patková) či majitel podniku pan Prokop (Václav Kopta), který neváhá udeřit do kláves a »vystřihnout« song. V zašlé barové eleganci se před našimi zraky míhají útržky moderní české historie. Uvolněnost a svoboda první republiky, kterou písničky V+W+J tak nedostižně zrcadlily, kontrastuje s tíživou atmosférou protektorátu. Není to plakát, ani hodina dějepisu. Události a traumatické okamžiky našich dějin jsou pojednány v rovině humoru a tam, kde to není možné, nabídne režisér a choreograf představení Radek Baláš sugestivní scénický obraz. Girl, která bezstarostně hopsala jako neodbytná muška při písničce Ezop a brabenec, přichází v březnu 1939 jako obludná masařka s plynovou maskou na obličeji. A když do baru, třesoucího se strachy před kolaborantkou Valerií - ano, je to ta bývalá okatá vlastenka, která v osmatřicátém zpívala Už panikáři jedou - vchází komické duo Hlava a Mihule (Jiří Suchý a Jitka Molavcová) s kufry v rukou, člověku se maně vybaví známá Hoffmeistrova karikatura Voskovce, Wericha a Ježka, nastupujících s kufry v rukou cestu přes Atlantik. Dialog Hlavy a Mihule napsal původně Jiří Suchý s Janem Werichem pro normalizační rozhlas, který jej nikdy neodvysílal. Je to nejsilnější místo představení, esence dnes tak vzácného humoru, který má esprit, kultivovanost a inteligenci.

Dějiny kráčejí i druhou částí, která se na přelomu padesátých a šedesátých let odehrává nejdřív v české domácnosti a v bytě profesora hudby a nakonec v Semaforu l960 až 1990. Hudební part přirozeně nemůže patřit ničemu jinému než hitům Suchého a Šlitra. Kupodivu, reflexe doby, kterou Jiří Suchý vnímal už dospělý, je v představení znázorňována těžkopádněji než doba, kterou mohl nahlížet pouze dětskýma a mladistvýma očima. Profesor zpěvu (opět Jiří Štědroň), vyhozený po osmašedesátém z oboru, stojící s lopatou na rampě, to je opravdu polopatismus. Těžkopádné scény generačního nedorozumění nařvaného otce (Václav Kopta) a rock’n’rollově nezbedných dcerušek zachraňuje neskutečně směšná pantomimická etuda Martina Hranáče coby nevychovaného psa. Naplno se jeviště rozzáří až v roce 1990 s Žofií Melicharovou a kabaretiérem ve výslužbě Jonášem, kteří v bouři smíchu docela případně připomenou, že každý máme svého Šubrta. Člověka z blízkého okolí, který nás strašně štve, ale že je to lidská bytost, zapomenout nesmíme.

Očekávaným magnetem představení jsou samozřejmě Jitka Molavcová a Jiří Suchý. Neočekávaným pak Jiří Štědroň, který si sice kdysi zkazil uměleckou pověst v Plamenech, dnes ale dospěl k aznavourskému šarmu a herecké opravdovosti.



Divadlo Semafor Praha - Život je náhoda v obnošené vestě.

Libreto Jiří Suchý. Hudba Jaroslav Ježek a Jiří Šlitr. Texty písní Jiří Voskovec, Jan Werich a Jiří Suchý. Režie a choreografie Radek Baláš, výprava Miroslav Melena. Premiéry 9. a 10. května 2002.