CAUSA JIŘÍ ŠLITR (1997, Reflex)

Autor: Michal Kudrnáč, Reflex 14 / 1997

Nálada vánočních svátků 1969 nebyla ani příliš šťastná, ani příliš veselá. Pomalu začínalo být zřejmé, kam se bude politický vývoj v následujícím roce ubírat. Normalizace začínala vystrkovat drápky. Těsně před silvestrem, 28.12.1969, se v novinách poprvé objevila zpráva, která jako by přímo vyvěrala z tíže tohoto neradostného období. Rudé právo informovalo na pěti řádcích: za tragických okolností zemřel náhle skladatel, výtvarník a herec divadla Semafor JUDr. Jiří Šlitr.

Kusá novinová zpráva byla šokující. Lidé si již začínali zvykat na náhlé odchody svých oblíbených politiků i kulturních představitelů z veřejného života. Avšak odchod Jiřího Šlitra byl přece jen příliš náhlý, a především příliš definitivní.
Bližší okolnosti nebyly zveřejněny. Nejednalo se snad ani o úmysl - noviny byly prostě plné důležitějších informací o počínající "normalizaci poměrů".
Zároveň s otázkami o pozadí Šlitrovy smrti se začaly logicky vynořovat i otázky po tom, jaký vskutku byl, a je pozoruhodné, že i na tuto otázku nebylo nijak snadné odpovědět, přestože si za svého života určitě nemohl stěžovat na nedostatek publicity.

POLOVINA Z CELKU
Zpěvák, skladatel malíř, humorista a doktor práv Jiří Šlitr byl veřejnosti znám především jako polovina herecké a skladatelské dvojice S+Š. Vždy trochu nesmělý, vystrašený a nejistý, vždy trochu v pozadí, čekající, až na něho přijde řada. A přicházela na něho docela často. Stihl složit hudbu téměř ke 350 písničkám, hrát v pětadvaceti divadelních hrách, třech celovečerních a osmi televizních filmech. To, že je vystudovaný právník, bylo celkem obecně známo, méně už byly sledovány jeho výtvarné aktivity, přestože ilustroval více než dvacet knih. O jeho soukromém světě, ambicích, snech i obavách nevěděli často ani jeho nejbližší přátelé a příbuzní. Odkud pocházela tato uzavřenost a odkud ona sebejistota v tvorbě, ke které se vracíme ještě bezmála po třiceti letech?


HORY A STALETÍ
Horské vesnice si zachovávaly charakter, jaký měly v počátcích devatenáctého století, v podstatě po celou dobu první republiky. Lhota Zálesní v podhůří Krkonoš si jej držela o to sveřepěji, že kromě nehostinnosti nejvyšších českých hor tu působil i fakt, že ležela v takzvaných východních Sudetech. Jiří Šlitr se tu narodil roku 1924. Bylo to o masopustu - bláznivém a mystickém svátku vyvěrajícím kdesi z hlubin dávnověku. O rok později se tu zbláznil starosta, když poprvé v životě spatřil automobil.
Kromě dětských dobrodružství a školy musel Šlitr zvládat ještě povinnosti spojené s malým hospodářstvím kolem domu. Poměrně rád vzpomínal na to, jak chodil pást a připouštět kozu. K nejpříjemnějším vzpomínkám ale rozhodně patřily hudební a kulturní dýchánky, které jeho rodiče občas pořádali pro známé. Hudební i výtvarný talent prý projevoval už od tří let. První zdědil po matce, druhý po otci, učiteli v široko daleko jediné české škole v Jilemnici. Tam nastoupil i on.
Rok 1938 se stal výrazným mezníkem pro všechny obyvatele českého pohraničí a ani Šlitrovi nebyli výjimkou. Vystěhovali se do Rychnova nad Kněžnou, kde pan Šlitr dostal učitelské místo. Jiří tu rovnou nastoupil na místní gymnázium. Rychnov ovšem také neměl k horám daleko. I když to byly jen o dost nižší hory Orlické, prostředí se tu od podkrkonoší zase tak moc nelišilo. Avšak hořkost nuceného odchodu způsobila, že k Rychnovu si Jiří Šlitr nikdy tak důvěrný vztah jako ke Krkonoším nezískal, přestože zde strávil studentská léta.
Rok 1943 byl nejen rokem jeho maturity, ale i posledním školním rokem, kdy se na rychnovském gymnáziu s více než dvousetletou tradicí vyučovalo. Jeho zavření bylo spojeno se zatčením celého profesorského sboru, mnozí z jeho členů pak skončili svůj život v koncentračním táboře.
Po maturitě nastoupil Jiří Šlitr na místo jakéhosi úředníka, více než práci se ale věnoval Rychnovskému dixielandu, jehož se v té době stal spoluzakladatelem. Protektorát jazzové hudbě zrovna nepřál. Proto hlavní úspěchy slavil band až po válce: několikrát se zúčastnil jazzových dnů v Divadle E. F. Buriana. To už byl ale Jiří Šlitr v Praze nastálo.

LÉTA UČEDNICKÁ
Po skončení války se na znovuotevřené vysoké školy nemusely dělat přejímací zkoušky. K úspěchu stačilo jen udržet se na škole. A to se Jiřímu Šlitrovi, studentu právnické fakulty, dařilo. Nikdy přesně nevysvětlil, co ho vedlo zrovna ke studiu práv. Na vysokou školu šel jen kvůli otci, práva jej nijak zvlášť nezajímala. Později se vždy o své profesi vyjadřoval s despektem a jediný způsob, jak ji později využil, bylo ztvárnění právníka v několika proslavených rolích. Přesto byl jako student úspěšný.
Na promoci přijela celá rodina. Jakmile bylo po obřadu, odevzdal tubu s diplomem otci, rozhodnut, že jako právník se zcela jistě živit nebude. Jen ještě neměl jasno, jestli se chce věnovat hudbě, nebo malování.
To se událo v roce 1949. Během studií si v Praze prožil poválečnou euforii, únorovou schizofrenii i následné rozčarování. Zažil tu ale také poválečnou éru Osvobozeného divadla, možná stejně slavnou, jako byla ta předválečná. Tvorba Voskovce a Wericha čerpala ze stejných kořenů jako hudba Rychnovského dixielandu a měla ještě něco navíc: neopakovatelné kouzlo nenapodobitelného humoru.
Ve stejném roce, kdy dokončil školu, nastoupil základní vojenskou službu. Ta tehdy trvala i pro absolventy vysokých škol dva roky. Odbyl si ji částečně také v Praze. Potraviny byly v té době stále ještě na příděl a armáda měla příděly o dost větší, takže si mohl vyhazovat z kopýtka o něco více než za studií. Jedním z jeho souputníků v uniformě byl i výtvarník Karel Teissig, s nímž se brzy spřátelil. Ten dodnes na ta léta rád vzpomíná: "Líbily se nám pražské slečny, co to zapírat. Někdy mě překvapil. To bylo zvláštní; jako by s určitou jistotou byl schopen nahlížet do budoucnosti, Nejen pracovně. Jednou jsme objevili za výkladem fotografie tehdy mladé, krásné a už slavné herečky. Jirka řekl: S tou budu jednou chodit! Podíval jsem se nevěřícně, předpokládaje nějaké komické vysvětleni. Ale nic. Neuplynulo moc let a sen se naplnil. Věřil si. Při vši skromnosti měl jakousi nezvratnou sebedůvěru ve své možnosti, v to, co mělo přijít. " Po skončení vojny začal pracovat jako výtvarník v Ústředním domě armády. Vojenské prostředí měl tedy možnost poznat opravdu důkladně. Později se mu to hodilo. Mezitím se pokoušel o přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění. Neúspěšně. O tom, že se nestal právníkem, si Jiří Šlitr rozhodl nekompromisně sám, o tom, že se nestal akademickým malířem, za něho rozhodl osud. Výtvarnický plat nebyl nijak skvělý, proto si přivydělával občas i jako pianista. Na klavír doprovázel též cyklus němých filmů, který probíhal v Kině mladých roku 1956. Mezi pravidelné návštěvníky patřil i jiný mladík - Jiří Suchý.

MÍSTO NAHOŘE Jiří Šlitr byl až dosud stejně aktivní na poli výtvarném i hudebním. První písničky začal skládat s Pavlem Koptou, jehož prostřednictvím se také seznámil s Miroslavem Horníčkem, který ho obsadil do svého pořadu Humor není pro legraci. Pracovně si spolu rozuměli, a tak se Šlitr objevil i v následujícím Horníčkově kabaretním pořadu Člověk mezi lidmi, kde měl za partnery takové herecké veličiny, jakými byli Lubomír Lipský a František Filipovský.
S Miroslavem Horníčkem nezůstalo jen u kontaktů ryze pracovních, jejich přátelské styky trvaly i po tom, co se jejich pracovní cesty rozešly. K tomu dal podnět právě Horníček. Na jednom z jazzových sedánků v Redutě jej roku 1957 coby "mladého nadějného umělce který rád komponoval", seznámil s Jiřím Suchým.
Dohodli se, že to spolu zkusí. První písní z jejich společné dílny byl Hamlet, o jehož textu Šlitr prohlásil, že se nedá zhudebnit.
Od této chvíle bylo o prioritě jeho umělecké orientace rozhodnuto. Malovat sice nikdy nepřestal, dokonce ve stejném roce, kdy se se Suchým seznámili, měl v Praze první samostatnou výstavu, avšak hudba byla jednoznačně v popředí. O dva roky později zakládají vlastní divadlo Semafor. "Šlitr se původně zdráhal vystoupit na scénu, i když se měl jen poděkovat. Jen se uculoval a nechtěl tam jit. On se na scéně bál.

S Evou Pilarovou

Později mě požádal sám, abych mu napsal roli Jonáše. Na zkouškách nepůsobil nejjistěji. Když byla na řadě jeho replika, vstal - ruce od těla nepřítomný pohled - a rychle ji oddrmolil. Před premiérou za mnou přišel režisér: Pane Suchý, já tam Šlitra nemůžu pustit. Tak jsem mu řekl, že to má jeden háček: Vy jste neangažoval jeho, ale on vás. Pak Jiří řekl první větu a obecenstvo se smálo. Po druhé následoval aplaus. A když řekl třetí, myslel jsem, že uletí střecha. Uvědomil jsem si, že budu muset hodně přidat, abych mu stačil. "
Takto vzpomíná na začátek spolupráce Jiří Suchý.
Jeden z prvních úspěchů zaznamenala skladatelská dvojice Šlitra se Suchým ve slavném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí. Do povědomí diváků vstoupila především jeho filmová podoba z roku 1964, kde si oba dokonce zahráli. Každopádně, když zakládali Semafor, měli již dost příznivců a jejich první hra, Člověk z půdy, zaznamenala také velký úspěch. Divadlo Semafor i jeho dva hlavní představitelé začali být důležitou součástí českého kulturního prostředí začátku šedesátých let.
Téměř od počátku se jim povedlo zabydlet ve vysílání Československé televize, Šlitr kromě toho podnikal i řadu jiných aktivit, z nichž nejvýznamnější byla pravděpodobně jeho spolupráce s Laternou magikou. Absolvoval s ní zájezdy do Polska, Vídně, Londýna, zúčastnil se bruselské výstavy Expo '58. Poprvé se tu setkal se značně velkolepěji pojatým kulturním prostředím na Západě.

Scéna z filmu Zločin v šantánu. Jiří Šlitr hraje - hádejte koho... Právníka.

Právě odtud možná pramenily jeho pozdější pracovní ambice a snahy. A ještě jedno setkání ho pak provázelo až do konce. Členkou souboru Laterny magiky byla i herečka Sylva Daníčková a z tohoto pracovního kontaktu vyrostl trvalý vztah, který vydržel po celou dobu, jež byla Šlitrovu životu vyměřena. Nikdy se nevzali, ale i přesto, že byl znám Šlitrův obdiv ke krásným ženám, byl tento vztah všemi považován za trvalý a harmonický.

NA BROADWAYI
Roku 1962 se konal první ročník ankety Zlatý slavík. V kategorii písní na prvních dvou místech skončily písničky dvojice S+Š. Z pečlivého juristy se rychle stávala skladatelská hvězda první velikosti! Všichni, kdo jej znali, mluví o jeho neuvěřitelné píli, cílevědomosti a neustálému nutkání něco dělat.
V polovině šedesátých let patřil Semafor ke špičce české divadelní kultury. Ambice Jiřího Šlitra ale sahaly mnohem dál. Jeho snem byla Broadway. Šlitr ale rozhodně nebyl typ nečinného snílka, což dokládá jeho několik cest do USA. V New Yorku měl samostatnou výstavu, mezi lidi, se kterými byl v písemném styku, patřili i Kirk Douglas a Burton Lane, tvůrce světoznámého muzikálu Divotvorný hrnec. V roli manažera navštívil v sídle na Floridě i Fredericka Loeweho, skladatele My Fair Lady.

S kolegy na semaforských prknech. Po Šlitrově pravici Jiří Suchý, nad ním Miluše Voborníková s Luďkem Nekudou, jehož objímá Eugen Jegorov. Po levici se smějí odshora dolů Milan Drobný, Věra Křesadlová a Nad'a Urbánková

"Pamatuji se, že měl občas takové hnutí mysli, které mi nesedělo. Když mu někdo ulomil anténu u auta, říkal: No jo, Češi mi ulomili anténu. A strašně vzhlížel k Západu. Pak tam odjel na půl roku a pokoušel se tam prosadit. Byl vždy velmi vlídně přijat a velmi vlídně vyšachován. A najednou pochopil celou tu mašinérii a jak to tam jde, " komentuje jeho snahu o dosažení Broadwaye Jiří Suchý.
První kontakty mu zajistil Jiří Voskovec. I jemu utkvěla z jejich newyorského setkání v paměti hlavně Šlitrova nikdy neutuchající malířská aktivita: "Patřil mezi ty na první pohled zamilované. Ztrácel se mi na celé dny a jako utahaný kocour ale s jiskrou vášně v zarudlém oku se k nám připotácel ze svých dobrodružných výprav. Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku."
S odstupem času se zdá až neuvěřitelné, kolik toho stihl. Jako by nestačilo malování, film, nahrávání pro gramofonové firmy, televizní natáčení a samozřejmě vystupování v divadle. Občas zabrousil i do manažerského řemesla; spolu se Sylvou Daníčkovou připravoval k vydání několik dětských knížek. Celé to pracovní vypětí přitom nepůsobilo hekticky. Spíše z něj byla patrná jasná a vyhraněná představa o sobě samém, svých schopnostech, o životě a místě v něm. Do práce vkládal téměř celou svou osobnost. Ale ten nepatrný kousek soukromí, který mu zbýval, si střežil tak pečlivě, že ani jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci o něm nevěděli téměř nic.

ĎÁBEL Z VINOHRAD
Návrat z velkého světa ke všedním povinnostem nebývá nikdy úplně snadný. Od svých amerických aktivit si pravděpodobně hodně sliboval, neboť tento neúspěch jej poznamenal lidsky i pracovně. Stal se ještě pilnějším a ještě uzavřenějším. Bylo by asi zbytečné vyjmenovávat všechna představení, filmové a televizní role a další aktivity divadla Semafor. Zajímavé je v tomto ohledu hlavně představení Ďábel z Vinohrad, kde Šlitr vystupuje jako jediný herec, bez účasti Suchého. Zajímavý posun od dob, kdy se styděl i jen uklonit na jevišti, až k této "one-man-show". A ovšem i nezapomenutelný televizní Recitál: ve všech čtyřech výstupech, které zde Jiří Šlitr má, ostře paroduje sám sebe a svá čísla dokonale pokazí. I přes to, že si na nudu určitě nemohl stěžovat, práce ho od neúspěchu v Americe nenaplňovala tak jako předtím. Novou krev do žil mu nalila až atmosféra pražského jara 1968. Začal věřit ve schopnosti Čechů, opět se tu začal cítit skutečně doma. Společně se Suchým začali pracovat na novém filmu. Byl jím Zločin v šantánu se zcela zřejmým akcentem politické satiry. O jeho prožívání srpnových událostí vypráví Jiří Suchý: "Když přišel srpen, stal se z něho ohromný vlastenec. Já jsem tady v srpnu nebyl. Byl jsem shodou okolností v emigraci - v Jugoslávii a Anglii. A právě Jirkou jsem se nechal přesvědčit, abych se vrátil. Říkal, že ten národ je vlastně ohromný, že si to dříve ani neuvědomoval. Srpen 1968 děsně prožíval. Až tak, že bych to od něj vůbec nečekal."
A byl to také především Jiří Šlitr, kdo po srpnu obnovil činnosti divadla Semafor. Začal hrát upravenou a značně zpolitizovanou verzi Ďábla z Vinohrad. Do divadla začala chodit i nejmladší divadelní generace, která obdivovala odvahu a radikálnost některých částí semaforských představení. Jednou z pravidelných návštěvnic, která nevynechala ani jeden program, byla i mladičká studentka Jitka Maxová. Toto období trvalo i po celý rok 1969. Jiří Šlitr začal být, snad vůbec poprvé, otevřenější, všímavější k lidem. Neslevil ze své pracovitosti, ale ta začínala získávat lidštější rozměr. To se týkalo i vztahu s Jiřím Suchým, který se teprve v tomto období stal vskutku přátelský; do té doby byly jejich kontakty více méně jen pracovní.
Den po Štědrém večeru 1969 se Jiří Suchý vracel domů a kousek od svého bytu potkal Jiřího Šlitra, který se prý jen zastavil dát něco do schránky. Jiří Suchý tam pak našel krásný dvanáctistránkový malovaný dopis pro svého syna Jakuba. Byl z tohoto svérázného dárku k vánocům překvapen, protože Šlitrův vztah k dětem byl dost rezervovaný a ani Suchého syn nebyl v tomto směru výjimkou.

DEN POTÉ
Druhý den bylo Štěpána. Čas vánočních návštěv. U Jiřího Šlitra se připravovala slavnostní svatoštěpánská husa. Na návštěvě tu byli jeho rodiče, sestra s manželem, na oběd měla přijít i Sylva Daníčková. Ženy připravovaly jídlo, Šlitr byl v dobré náladě; ukazoval jim novou desku, co právě vydali. Jmenovala se Jonáš a doktor Matrace. Společný poslech přerušil sám její autor, když prohlásil, že si ještě potřebuje odskočit asi na hodinku do města.
Když odcházel, zněla právě píseň Jó, to jsem ještě žil.
Na oběd nepřišel a čekání se protahovalo až do večera. Začali být nervózní, až se kolem sedmé pan Mroženský, manžel jeho sestry Olgy, vydal spolu se Sylvou Daníčkovou Jiřího hledat. Prošli všechna obvyklá místa. Nikde nebyl. Pak si vzpomněli na starý ateliér na Václavském náměstí. Zvonek tam - naštěstí - nebyl a na bouchání na dveře nikdo neodpovídal. Už chtěli odejít, když si pan Mroženský všiml otáčejícího se plynoměru.
Oba okamžitě běželi do Krakovské ulice na policii. Po chvíli dohadování s nimi šli dva příslušníci zpět a vyrazili dveře.
Bylo už ale pozdě. Spolu s Jiřím Šlitrem zde byla nalezena mrtvá i Jitka Maxová, ona mladá návštěvnice představení Semaforu. O jejich vztahu nikdo nic nevěděl.

S téměř celoživotním uměleckým kolegou Jiřím Suchým se doopravdy spřátelil až na konci života

Nikdo se nikdy nedozví, co se doopravdy událo. Ale otázky jsou vlastně zbytečné. Pravda je taková, že tlak plynu byl ještě na konci šedesátých let dost kolísavý a v ateliéru byla stará kamna bez jakékoli pojistky. Stává se, že náhoda je už u početí našeho života a od té doby jej provází až ke smrti, a nezřídka dokonce i po ní.
Teprve po Šlitrově smrti se přihlásila jistá paní Peychlová s malou holčičkou, která se ukázala být jeho dcerou. Jmenovala se Dominika a stala se univerzální dědičkou. Vystudovala filozofii a dnes žije v ústraní ve zděděné vile a na slávě svého otce, na kterého se téměř nepamatuje - neboť v době, kdy zemřel, jí byly tři roky -, se nechce nijak přiživovat. Má dvě dcery, z nichž jedna je prý podobná svému dědečkovi.