JITKA MOLAVCOVA VYHRÁLA... (1972, Melodie)

...TALENT '70, ALE VYHRÁNO NEMÁ
Článek Jiřího Černého, který napsal pro časopis Melodie (1 / 1972)

Když před časem Antonín Matzner ztrhal v Melodii LP desku Český šanson 1969, měl v mnohém pravdu. Dokonce ji má dodnes. Čemu se dnes říká český šanson, je chiméra. Buď skladatelům vyschly nápady, nebo dramaturgie jede v zaběhnutých kolejích a prstíčkem hrabe na rozvalinách někdejší tradice malých divadel, místo aby brala plnými hrstmi na nejrůznějších přehlídkách a festivalech folkových zpěváků, kteří možná slovo Šanson nikdy nevyslovili, ale zato mají co říci. A o to v šansonu vždycky šlo.
Typickou ukázkou současné složité situace je členka Semaforu Jitka Molavcová.
„Když jsem vyhrála Talent 70 a vzali mě do divadla, myslela jsem si, že mám vyhráno, že mi dají písničky," říká bez zármutku, neboť sama sebe stále ještě vlastně nepovažuje za zpěvačku. Jenomže v Semaforu už nejsou ty časy, kdy se psal hit pro každého, od Gotta až po Sedláčka. A že Molavcová zvítězila nad tanečními písněmi svých soupeřek s repertoárem Hegerové (Láska, Tak být Madonou) bylo sice úctyhodné, ale okamžitě ji to vtisklo pečeť šansoniérky, tedy někoho, kdo má taky právo zpívat, ale pro běžný rozhlasový, televizní a agenturní provoz je, co si budeme namlouvat, lehce postradatelný. Naproti tomu oficiální experti přes český šanson ji zase spíše považovali za „talent s kytarou", tedy nic pro svou dílnu. A jako si s Jitkou Molavcovou nevěděli rady v rozhlase, zdá se mi pochybné i její využití v Semaforu.
Je tam snad nejzaměstnanější členkou, měla i 31 představení do měsíce. Jenomže dokola opakuje pár písniček. Od Havlíka a Suchého zpívá Letní podvečer a v jejich Čarodějkách hraje se zpola něžným, zpola komickým půvabem Pannu (duo se slonovsky démonickým Helekalem je bonbónkem představení), čtyři nebo pět písniček pro zájezdy si všelijak obstarala sama - a to je zhruba všechno.
Když jí nabízeli, aby si udělala svůj recitál v Ateliéru, byla v koncích. Kde vzít písničky na celý večer? Jitka Molavcová je totiž i přes všechny zdánlivé průvodní znaky folkového zpěváka-autora (kytara, intimní projev, zpívá za sebe a o sobě, většinou v první osobě) jasnou zpěvačkou-interpretkou. A možná zatím víc osobitým, zajímavým, kultivovaným typem, než zpěvačkou. K pěvecké kariéře taky donedávna měla stejně blízko jako k několika dalším oborům, především k herectví.
Narodila se ve vinohradském pivovaru 17. března 1950; tatínek tam za mlada dostal zaměstnanecký byt. Po rodičích zdědila zájem o divadla všeho druhu, ale starší sestra, sekretářka v tiskárně Svoboda, z ní chtěla mít ruční sazečku. Mezí tím byl Kühnův dětský sbor, VUS, divadlo Máj, jazykové školy (němčina, angličtina), tenis, gymnastika, recitační soutěže, sedm let klavíru, kytara, půlrok externího ohlašování televizních pohádek pro děti. Sázení musela ve druhém roce nechat, neustálý styk s olovem jí zvětšil štítnou žlázu. Přesídlila na střední grafickou průmyslovku na Petřině. Zabývala se technologií polygrafické výroby a maturovala s vyznamenáním.
Ještě před soutěží Talent '70 se začala učit zpívat u operní zpěvačky Nadi Kejřové.
Jitka Molavcová má běžný, nijak velký rozsah: f-d". Její hlas nevyniká silou ani průrazností. Technicky je vybaven sice skrovně, ale naštěstí bez vážnějších chyb nebo manýr. (Teprve nedávno zaznělo u Molavcové jedno místo vysloveně špatně, s nepěkně zabarveným tzv. krytím tónu na vyšší poloze v písni Dám ti růži, obehrávané v točrovském rozhlasovém Startu. Věřím, že to byla výjimka a nikoliv důsledek hlasové výuky.)
Barva tohoto hlasu okamžitě zvýrazní a zkrásní v lyrických, rozjímavých písních, například z repertoáru Francoise Hardyové. Ty se zdají být Molavcové nejvlastnější a mohly by jí získat mezí našimi zpěvačkami ojedinělé postavení.
Neboť co Molavcové chybí ve speciálním hudebním zaměření a co lze těžko rychle dohnat (nezapomeňme: teprve před pěti lety začínala s kytarou, brnkala trampské písničky a „něco z toho, co slyšela v rozhlase"), to vynahrazuje osobním kouzlem, bez přehánění mimořádným. Nemám na mysli jen její skromné, přirozené a nakažlivě milé vystupování, ani tvář švédské filmové hvězdy, ale především pěvecký přednes, vkusný, zaujatý, vroucně dívčí, sladěný jak s obsahem interpretovaných písní, tak s vnější osobností zpěvačky.
Předvést po Haně Hegerové Brelovu a Koptovu Lásku bez kopírování a dobře, nebo švédskou písničku tak, že i s textem našinci nesrozumitelným má ducha - na to by sebemilejší úsměv nestačil. Jitka Molavcová už teď zpívá některá místa krásně.
Jen chvílemi mě trošku vyruší příliš vervní, neuhlídaný výraz, snad hřích činoherecké a recitační minulosti. Když zkrátka začne míň zpívat a víc deklamovat.
Nebude to mít lehké. Ani v oficiální pop music, ani mezi „svými". Kdo v poslední době slyšel Mertu, Palečka s Janíkem, Hutku, Třešňáka, Lutku, Voňkovou, Saze, Vosy, bratry Mikoléšky a další, ví, na jak pozoruhodnou úroveň se tato oblast, vyvíjející se nezávisle na hlavním proudu taneční hudby a mimo zájem rozhlasové a gramodeskové produkce, dostala. Jitka Molavcová navíc přichází až po Zdence Lorencové, hlasově průbojnější, autorsky zdatné a vůbec všestranně energičtější.
Její síla je však v prostotě a v čemsi nepojmenovatelném, čím její zpěv a vystoupení hladí, jásá a trochu se i zachvívá. Básník tomu říká sladký pták mládí, Waldemar Matuška si asi právě proto pozval Jitku Molavcovou do svého televizního Večera a mě mrzí, že se v naší všeobecné hitové prefabrikaci nenajde na deskách místo pro kousek milého hlasu.
Zatím můžeme poslouchat „Holčičku s kytarou" - nejlepší píseň z repertoáru Jitky Molavcové - jenom v Semaforu.

Jiří Černý