KYTICE - RECENZE (1972, Melodie)

Recenze představení z pera Lubomíra Dorůžky, jak vyšlo v časopise Melodie (6 / 1972)

Vzpomínám si na recenzi jednoho ze semaforských představení, kterou jsem kdysi ladil v duchu citátu „každý týden není pomlázka“. Není tajemstvím, že Semafor, stíhaný v poslední době i tragickými odchody svých protagonistů, prožil sérii představení, která sice nikdy neklesla pod určitý standard, ale přece jen vyvolávala vzpomínky na slavné inscenace, které pověst Semaforu kdysi vytvořily. Spřízněné duše, které zůstaly divadlu věrné, se snad teď opět dočkají tučnější odměny: Kytice aneb „pocta Karlu Jaromíru Erbenovi, pojednaná způsobem dobře zavedeným v pražském divadle Semafor“, má totiž dobré předpoklady, aby k této tradici přidala zase něco nového.
Pět volných parafrází na Erbenovy balady a jedna jakobyerbenovská vlastní balada Jiřího Suchého se úspěšně hlásí k tomu, co bylo pro Semafor vždycky nejtypičtější: ke schopnosti vytvářet ve svém středu všestranné herce-zpěváky-komedianty; hrát si s textem, hudbou i pohybovým ztvárněním (to poslední, spolu s nápaditou režií J. Císlera, je tentokrát zvláště na výši) a dodávat všemu onen mírně poeticko-ironicky-sentimentální nádech, typický pro Jiřího Suchého.
Slibné jsou zejména nové objevy v souboru. Uplatnění Jiřího Helekala v komediální roli působí proti jeho někdejší rozpaky vzbuzující stylizaci do role „českého Toma Jonese“ jako naprosté zjevení. (Svatební košile, v níž Helekal exceluje, je spolu s Vodníkem ostatně nejúčinnějším číslem pořadu.) Josef Dvořák jako tvárný herec pozoruhodného mimického rejstříku je posila k nezaplacení, Jitka Molavcová i Věra Křesadlová potvrzují, co je v nich, a „zavedení“ zpěváci Hana Zagorová a Michal Prokop ze souboru nikterak nevyčnívají a v rolích, psaných jim na tělo, působí velmi semaforsky a přirozeně. Dalším příslibem je tentokrát hudba Ferdinanda Havlíka, který i bez obvyklých klauniád jakoby chytil semaforský dech: bez velikých šlágrů nebo sólových čísel, ale s přirozeností a plynulostí typickou pro Šlitrovu a Suchého koncepci divadelní muziky nebo „jazzové opery“. A velké finále, kde se nad plný soubor vyšvihne zářivý soprán Zdeny Adamové i sytý, zvučný hlas Michala Prokopa, je scénou muzikálně velice působivou a nadto naznačující, že je tu materiál, s nímž by se ještě dalo ledacos dělat.
Pravda, představení není ještě zcela vyrovnané; jsou tu i slabší místa a celkovému rozsahu by sem tam nějaký škrt neuškodil (zejména ve Zlatém kolovratu a v Polednici). Možná, že k němu po zkušenostech z většího počtu repríz i dojde. Ale soubor, který se tu představuje, vzbuzuje úctu i naděje, koncepce programu je nosná a „návrat k tradici“, pojímaný s úsměvem, v němž však současně (jaksi mimochodem) kontrastuje přísný duch lidové baladiky s praktickým nazíráním, které předznamenává naši dnešní životní atmosféru, má možná hlubší morální smysl, než leckterý přísně zdvižený káravý prst.
Zdá se mi, že v Kytici má Praha zase jedno představení moderního hudebního divadla, za které se rozhodně nemusí stydět

Lubomír Dorůžka