RECENZE KNIHY ŠLITR (1971, Jonáš)

Recenze na knihu Šlitr, resp. zamyšlení nad osobností J. Šlitra, napsal: Vl. Karfík, pro časopis klubu Jonáš (č. 35, 1971)

BERTE TO JAKO ZÁZRAK
Trochu pozdě se mi dostala do ruky nevelká knížka s prostým názvem "Jiří Šlitr". Vyšla poměrně brzy po Šlitrově smrti péčí Jiřího Suchého a já nelituji, že jsem si v ní četl až teď. Před rokem jsem si Šlitra pamatoval ještě dosti živě a letos mi tahle knížka živou představu Šlitrovy osobnosti zase na čas prodloužila. Kdyby nebyla k ničemu jinému, docela by to stačilo. Ale šlitrovský sborník není pouhý příležitostný tisk, několik věcí z něj dělá plastickou, moudrou a živou knihu.
Jiří Suchý měl při pořádání knihy kromě šťastné ruky ještě Jiřího Šlitra, jehož mnohostranný talent učinil z řady vzpomínek knížku, jež jako by byla jeho dílem. Šlitr také na této Suchého práci skutečně participoval, je v ní přítomen nejen ve vzpomínkách, ale především v kresbách, v hudbě, na fotografických záznamech svého podivuhodného herectví i v záznamech slovesného projevu, kde je v několika odpovědích kondenzován jeho ironický vtip. A na tom, že je tato kniha něčím víc než jen několika vzpomínkami přátel, kteří chtějí vytrhnout ze zapomenutí pár okamžiků ze Šlitrova života a chtějí vyjádřit k němu svůj vztah, mají zásluhu ještě autoři, kteří nad Šlitrovou osobností uvažovali - myslím především Miroslava Holuba a Jiřího Voskovce.
Miroslav Horníček píše ve své vzpomínce, jak zprvu nevěřil, že by Šlitrův "tichý, něžný" projev byl přenosný i na jeviště, a když se ho později v Hovorech ptávali, co soudí o herci Šlitrovi, říkával: "Berte, to jako zázrak. To nemá co dělat s hraním, dívám-1i se na herce Šlitra, mám pocit, jako bych v Lurdech viděl vstát a chodit někoho dosud bezmocného a pohybu neschopného." A jinde charakterizuje Šlitrův projev: "Byla to příroda sama." Je to docela pěkná odpověd, nejpěknější na ní je však otázka, která leží za ní: míří k podstatě Šlitrova uměleckého typu. Odpověd je jen jakási básnická formule, do níž si musíme teprve dosadit skutečný obsah. Šlitrův projev byl právě takový zázrak, jakým zázrakem je svrchované umělecké dílo, jež povstává z práce. Jiří Voskovec má ve své vzpomínce krásnou větu, která Horníčkovu odpověď doplňuje: "Myslel to vážně, ale vyšlo to, jako by si dělal srandu." A pak hned to oceňuje: "Tak je to nejnesnadnější." Je to poklona od člověka, který ví, jak je snadné kázat a kárat a zjevovat známé pravdy, který také ví, jak.je to prázdné, neúčinné a neživotné, a který navíc umí to nejtěžší: tlumočit životní poznání gestem, pohybem, úsměvem, slovem, jež má vždy jedinečnou barvu. Který to umí tak, že působí jako by nic.
K téže věci pak píše Miroslav Holub. Na Šlitrovi znovu formuluje své pojetí romantické, odmýtizované představy umění a umělce. Přesně postihuje, co nás na Šlitrovi upoutává nejvíc - tvořivost. Šlitrovo dílo svědčí o tom, že tvorba sama mu byla víc než její hotový výsledek. Všichni, kdo ho znali, se shodují na tom, jak byl Šlitr pracovitý, jak ustavičně kreslil, jak vždy znovu beze stopy únavy sedal ke klavíru. Nevypovídají tím o pouhé píli - ostatně pilných lidí je víc, a přece si u leckoho říkáme, kdyby si raději dal pokoj, bylo by nám snáze - ale vypovídají především o tom, jak Šlitr poznával, o způsobu, jak si osvojoval svět. Města, lidi, věci poznával tak, že si je kreslil, a tyto kresby jsou vlastně jakýmsi deníkem, v němž Šlitr formuje svůj pohled a svůj vztah ke světu. Nepřistupuje ke kresbě, ke skladbě jako k vytváření artefaktů, s předem vypracovaným záměrem - to by nekreslil v nepohodlí na cestách a po ulicích - ale kreslí a skládá, jako by si psal deník. To má na mysli Holub, když píše, že Jiří Šlitr "je mimo ideologii vyvolenosti a osobní osudové určenosti.. Není malířem, nýbrž maluje. Není hercem, nýbrž vystupuje na scéně. Ví, že všechno je taky jinak. Není spřízněn rodem, ale volbou se všemi obory, k nimž shledává dispozice. Nemýtizuje, používá. Je to typ, nejobecněji řečeno, trvale a zásadně otevřený."
Odtud, z tvořivé práce povstává ono berte to jako zázrak. V onom zázraku je ovšem skryta profesionalita. Profesionalita není chladná a plánovitá výroba řemeslně dokonalých výrobků, v umění je to tvořivá práce - ne ve smyslu slavičího trylkování - ale práce, v níž tvůrce sám sebe reflektuje, stále ví, co dělá, a u Šlitra k tomu přistupuje podle Holuba ještě vědomí, že všechno je taky jinak. I hra je ovšem práce, i hra, jež se hraje "jen tak", zdánlivě beze smyslu - bez toho hlubokého, který se po umění žádává, aby mohlo být uznáno za veliké a důstojné. Hra je beze smyslu jen zdánlivě, smysl je v osvobozujícím gestu hry samé i ve smíchu, který hra vyvolává.
Odtud, z takto dobývané svobody získává umělcova tvorba onu samozřejmost, že působí, jako by Šlitr sypal své věci "jen tak" z rukávu. A odtud je vydobyto umění: myslel to vážně, ale vyšlo to, jako by si dělal srandu, i to, že Šlitr byl s to dělat takové umění, z něhož odvodil Holub premisu: umění je i od toho, aby se pískalo po lesích.
Většina vzpomínek se stále vrací k okamžiku, kdy Šlitr překonal své malé dispozice k herectví a odhodlal se vstoupit na jeviště. Myslím si, že ani v tomto rozhodnutí není snaha udělat ze sebe herce, ale pokušení, vytrhnout se ze samoty se skicákem, klavírem, zmnožit tvorbu o jednu dimenzi - pracovat před tím, pro koho dělá. To, čím herec trpí, že po něm na jevišti nezůstává nic, že si své "dílo" odnáší z prken domů, je zároveň na divadle přitažlivé. Kniha, obraz jsou hotové věci, výsledky tvůrčí práce, dějí se o samotě, dokud je umělec píše či maluje, a pak se dějí vždy znovu, pokud je čtenář čte a divák se na ně dívá - zase o samotě, brnění na divadle se děje a tyto mžiky tvorby se protínají s okamžiky diváckého vnímání. V tom, že umění se děje právě teď, spočívá kouzlo divadla. Autorské divadlo je ještě naléhavější a lákavější - pro autora, že je při tom, když divák přijímá jeho dílo, že má před divákem své dílo ve své moci, že mu vidí do tváře a cítí jeho reakci, pro diváka, že je při tom, když dílo podruhé vzniká - ve slovech a gestech jednoho autora.
Za rok si knížku přečtu znovu.

Vl. Karfík