SLAMÁK A BUŘINKA (1969, Signál)

aneb umění nestárnout

Signál, 1969

foto: Jaroslav Valenta

Je to skoro neuvěřitelné, ale opravdu to trvá už deset let. Mluvím o dívadle. To není překlep, to dlouhé í je schválnost. Divadlo od slova dívati se (to kdysi vymyslel Jan Werich). Skutečně, deset let už existuje divadlo Semafor: je-li to ovšem jenom divadlo, jestli to není něco víc.
Slýchal jsem ty písničky a bylo mi třináct. Je mi o deset víc a slýchám je pořád. I ty nejstarší písničky jsou stále mladé, jen publikum se snad trochu změnilo. Ti, kteří sem chodili před deseti lety k stání, sedají dnes v parteru. A místa k stání zaplnili později narození. A stejně jako kdysi, i dnes se malý šálek při každém představení otřásá smíchem spokojeného obecenstva. Obecenstva, které je ochotno každého pětadvacátého v měsíci, kdy se zahajuje předprodej, stát několikahodinovou frontu, která sahá až na konec pasáže Alfa.
Když člověk slyší pojem Národní divadlo, vybaví se mu budova. Když slyší pojem Semafor, vybaví se mu dva lidé, slamák a buřinka, Suchý a Šlitr. Tihle dva pánové jsou živým, co pravím, víc než živým dokladem úsloví, že muži nestárnou. No, milostivá, kolik je dneska panu Suchému a co panu Šlitrovi? Ne, mýlíte se! Patří k mé generaci, i když jejich ročník narození představuje nižší cifra. Matuška, Pilarová, Hegerová, Horníček, Štědrý, Štekl, Filipovská, Jelínek, Gott, Drobný, Majer, Urbánková, Sedláček, Volek, Olmerová, Bobek, Voborníková, Ročáková, Burianová, Laufer, Nekuda ... To jsou jména těch, kteří mají nebo měli se Semaforem mnoho společného. Pro většinu z nich znamenala jeho prkna start na cestě za slávou. Pro každého z nich znamenal Semafor kus života, kus umělecké dráhy. Pro mnohé ten nejlepší kus. Ale tak už to prostě chodí...
Vzhůru k tématu nad jiné čtenáři oblíbeném - k historkám ze zákulisí. Je už ve zlomyslné lidské povaze radovat se z trapasu druhého. Tím větší radost z průšvihu, který se stane na jevišti nebo kolem něho těm, na něž se upírá pozornost davu. Chodící encyklopedií brebtů, prošvihnutých představení a výstupů a jiných radovánek, jimiž se obvykle přímí účastníci smějí teprve s hodným časovým odstupem, je inspicient divadla Vladimír Hrabánek.

foto: Jaroslav Valenta

Současnost je prý neromantická. Stálá střecha nad hlavou (nikoliv hlava nad střechou) a poměrně dokonalé dorozumívací zařízení zádrhele notně omezily. Leč doby dřevní byly tuze bohaté na průšvihy.
V oněch časech, kdy se ještě firma Semaforu skvěla ve Smečkách, nastala nepříjemná shoda okolností pro Karla Štědrého. V divadle se hrála Taková ztráta krve, zatímco v televizi vysílali film Tulák Archimedes. Film chtěl Štědrý vidět, v divadle měl hrát. Bydlel tenkrát nedaleko, a tak se rychle dohodl s inspicientem: „Mám začátek a pak dlouho nic, teprve ke konci písničku. Až se bude blížit, brnkni mi a já přiklušu jako na koni." Představení běželo, i složité přestavby, v nichž měli své úlohy také herci, klapaly. A pak se kdosi zeptal: „Vláďo, kdo vlastně sundává tu ceduli Kadeřnictví? „No přece Štědrý!" V tu chvíli bylo páně Hrabánkovo čelo zbroceno studeným potem a do telefonu (když se mu po dalším úsilí podařilo vytočit číslo) pravil jedinou větu: „Karle, prosrali jsme to!" Hudební mezihru, předcházející výstupu Karla Štědrého si tehdy Ferdinand Havlík zahrál snad devatenáctkrát: film se jaksi protáhl. K dovršení zmatku nechal Štědrý doma klobouk, jenž byl nutnou částí kostýmu. Obětavý Hrabánek doskočil do šatny diváků, narazil mu první klobouk, který mu padl do ruky, a vykopl ho na jeviště. Písničku tehdy Karel odfuněl a na jeho hlavě se skvěl klobouk s efektně umístěným šatnovým blokem.
O něco později se prošvihnutým představením vyznamenal i Josef Laufer. Trochu se spletl a místo na odpolední představení do divadla zapadl o pár metrů dál - do kina Alfa na Krále Artuše. Leč jakýsi divák kráčející do Semaforu jej zahlédl, sdělil to nešťastným kolegům — a Laufer byl vyvlečen z promítání a vržen rovnou na jeviště.
Pozoruhodný klid osvědčil kdysi v dobách Jonáše I. basista Tonda Gondolán. Když se neobjevil deset minut před začátkem, pádili pro něj autem domů, Antonín seděl pokojně u stolu, vraštil čelo a teskně prosil: „A nemohli byste ještě chvilku počkat? Vždyť vidíte, hraju s tchánem šachy a jsem na tom líp!"
Kapitolu samu pro sebe tvoří ctitelé a hlavně ctitelky. Co všechno jsou ochotni (a ochotny) podstoupit pro spatření svého miláčka! Jeden dokonce padělal vstupenky, aby se dostal častěji na představení.
Snad nejvášnivější ctitelku měl Jiří Šlitr. Zoufale se snažila u kasy získat lístek, nabízejíc za něj - zlatý prstýnek (nikoliv snubní). Pak pronikla ke Šlitrovi do šatny a cpala prstýnek jemu, jen když si bude moci stoupnout do hlediště. Prstýnek jí samozřejmě zůstal a do hlediště ji samozřejmě pustili. Celé představení Ďábla z Vinohrad seděla na schůdcích, jež vedou na jeviště - a ke konci neodolala, rozevřela náruč a vydala se za svým idolem přes celé jeviště, s náměsíčním pohledem, sladce šeptajíc: „Jiříku, Jiříku!"
Jiří Suchý o sobě tvrdí, že je v jistém směru morous (viz anketa). Ale na jevišti to znát není. O hledišti už vůbec nemluvě. Zase se nikomu nechce domů, ač hodina je tuze pokročilá. Dnes byla totiž trochu delší přestávka. Když jsme během ní zapadli do klubu, mrňavé místnosti pod jevištěm, bylo tam velkolepé ticho, ač byli přítomni snad všichni, kdo se v téhle části divadla smějí vyskytovat. V televizi totiž právě s velkooperetním patosem umíral Jolyon Forsyte. V té chvíli mě s trochou smutku napadlo, že i tady je práce prací, ze které se chce občas vysadit. Ale o tom tleskající divák nemusí mít šajn, A taky ho nemá.

foto: Jaroslav Valenta

Malá Silvestrovská anketa Signálu
1. Z jakého vánočního dárku jste měl největší radost?
2. Jak prožijete letošní Silvestr?
3. Jak byste ho prožít chtěl v ideálním případě?

VĚRA KŘESADLOVÁ
zpěvačka a jonášovská girl
1. Největší radost jsem měla ze zlatýho prstýnku se třema briliantama, který jsem
dostala od kluka, ale to už jsem s ním chodila tři roky, takže si dal na čas.
2. No, víte, že asi někam budu chtět jít, ale zatím dosud nevím kam. Takže třeba
plácnu, že půjdu do Koruny na párek. S křenem, |
3. Ideální Silvestr? To snad ani neexistuje. Ne, předsevzetí si o půlnoci taky nedělám. Spíš si vždycky s pocitem hrůzy představuji rok, kterej zrovna začíná.

MIROSLAV BALCAR, rekvizitář a neherec
1. Není to věkově omezeno? Tak tedy v osmi letech, kdy jsem dostal Brambergrův Svět v opeře. To je totiž kniha, která mi skýtá mnohá potěšení podnes.
2. Jak prožiju letošního Silvestra? To je jednoduché: jak pámbů dá.
3. Ano, mám ideál Silvestra. Asi se v něm shodnu se spoustou lidí od naší branže. Chtěl bych ho prožít někde na venkově, v malé partě příjemných lidí. A rozhodně si o půlnoci udělám předsevzetí. Já si na předsevzetí potrpím, A plním je. Jednou jsem se třeba rozhodl, že se naučím heraldiku. No, a tak jsem se ji naučil. Ale líp se vyznám ve filatelii a ještě líp v herpetologii, což je nauka o hadech. Jednou jsem si v Tróji vypůjčil dvouapůlmetrového hroznýše a chodil s ním po divadle. Byl jsem celej krásně obtočenej a panu Šlitrovi se to moc líbilo a šel si sáhnout. Moc se vyptával, jestli je to japonskej nebo americkej výrobek. Jenže v tý chvíli se po něm hroznýš tak pěkně koukl a trošilinku zasyčel. Od tý doby, bohužel, hadi do divadla nesmějí.

MILENA ROSSLEROVÁ, zpěvačka a jonášovská girl
1. Těžko můžu říct největší, já mám radost z každýho dárku.
2. To je velice jednoduchý, budu zpívat na čajích s kapelou pana Bartáka.
3. Ideální snad je prožít ho tak, jak se obvykle prožívá. Já měla asi kliku; až dosud se mi každej Silvestr vyved.

VLADIMÍR HRABÁNEK, inspicient divadla a neherec
1. Pokud se dobře pamatuju, největší radost mi udělal houpací kůň — ve čtyřech letech.
2. Radši nikdy předem neplánuju. Pokud se i všechno moc napřed promýšlí, obvykle to pak všechno špatně dopadne. Prostě — jak to přijde, tak to vemu. V divadle mám letos volno.
3. Silvestr je takový prapodivný svátek. Je v něm smíchán smutek s nadějí a radostí. V každém případě je dobré strávit ho v kruhu dobrých přátel a rodiny. A rozhodně není ideální zpít se do němoty. Na to je čas třeba jindy. Co se týče předsevzetí - letos přestanu kouřit. Již posedmnácté.

EVA FROHLICHOVÁ, zpěvačka a jonášovská girl
1. Největší radost? Asi v osmi letech z prvních bruslí. A jinak zcela obvyklé, panenky a podobné věci.
2. Budu v Orlických horách se svým skoro manželem Viktorem Sodomou, takže se už velice těším.
3. Myslím, že mě ideální Silvestr letos potká.

ING. IVAN ENGLICH, ředitel divadla
1. Z elektrického vláčku značky Märklin. Ale to už jsem byl, s prominutím, dospělej.
2. Pracovně; budu na zájezdu v Berlíně spolu s Naďou Urbánkovou.
3. Já bych klidně šel spát. To je národní psychóza, že se zrovna na Silvestra musí křepčit a pít. Křepčit, to snad ještě. Ale jinak - já jsem totiž stoprocentní abstinent.

JANA HAMERNÍKOVA, zpěvačka a jonášovská girl
1. Jo pamatuju se. Strašně jsem milovala jednu pannu, mrkačku a chodičku. Eště ji mám schovanou.
2. Budu ve Špindlu s rodiči. Jezdíme tam už dlouho každé vánoce.
3. Strašně ráda bych jela do Itálie za svým klukem, ale to holt nevyjde.

JIŘÍ ŠLITR (profesi račte doplnit sami)*
1. Já bych si na vánoce žádný dárky nedával. (Vždyť taky žádný nedostaneš - poznámka Jiřího Suchého). To máte tak. Já se po léta obdarovávám se sousedem. On mi dá cinzano, já mu dám cinzano. Tak na co to je. Já vím, mohl bych mu dát třeba láhev skotský, jenomže to by byla blbost, protože on by o tom předem nevěděl a dal by mi jen to cinzano, takže bych prodělal. Já bych z vánoc udělal svátky dobrých skutků. Třeba aby lidi zdravili staršího. (To by tě pořád někdo zdravil - poznámka Jiřího Suchého.) Věřte, já bych hrozně rád odpověděl způsobně - ale to víte, léta jsou léta a paměť už tak neslouží.
2. To je blbá otázka. Víte co? Zeptejte se mě, jestli na Silvestra nosím stejné číslo bot jako jindy. — Jo, nosím!
3. Chacha! Sedět sám doma a čekat, až kořeni zavolají. Nebo budu lyžovat. To je ta ideální představa.

PETRA ČERNOCKA, zpěvačka a jonášovská giri
1. Radost? Obrovskou jsem měla ve čtrnácti letech. Všechny mladé dámy tehdy nosily boty zvané gondoly a já, ježto jsem se za mladou dámu považovala, jsem po nich velice prahla. No, a dostala jsem je.
2. Já radši předem nic neorganizuju, ono se to nějak vyvine samo a většinou to docela vyjde.
3. V partě, pochopitelně. Ne větší než deset dobrých známých. A pak společnost uzavřít deset je snesitelné maximum.

JIŘÍ SUCHÝ (profesi račte doplnit sami)
1. Když já už jsem tak starej, že už to je nepřehledný. Nevím,
2. Víte, že já bych na Silvestra nejradši vůbec nebyl? Já ten den nemám vůbec rád. Rád se bavím, když to není plánováno. Představa dne k tomu centrálně stanoveného mi skličuje.
3. Odpoledne hraju a večer se budu koukat na televizi, vypnu telefon, aby nikdo ne gratuloval, a půjdu spát. Věřte nebo ne, já jsem v tomhle morous.
Autor: JV

*pozn.: Tohoto Silvestra se již Jiří Šlitr nedožil