VYKŘIČENÝ DŮM I KABARET (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 2. dubna 2014


Novinka divadla Semafor nazvaná SLEČINKY A LUPIČI je jakousi částečnou rehabilitací žánru pokleslých popěvků a kupletů stejně jako kabaretů „IV. cenové skupiny“ s vyhlídkou na lepší časy českého humoru.
První polovinu představení charakterizují věty: „Jak pan Půlpán z Pyšel do Prahy si vyšel. Kam až přišel a co všechno tam slyšel.“ Děj je tak trochu určován texty některých použitých písní, z nichž ta úvodní o Liliové ulici, složená Jiřím Suchým v roce 1986 do představení Na Poříčí dítě křičí, odstartuje tragedii Máni, která stejně jako v textu Gézy Včeličky špatně skončí. A do jednoho z center pražské galerky, podniku bordelmamá madam Elvíry (Jitka Molavcová), je vtažen dobromyslný venkovan pan Půlpán (Jiří Suchý), což vyústí v jeho návrat k manželce Boženě bez portmonky, hodinek a oblíbené čepice. Trochu zmatený závěrečný dialog obou manželů je najednou přerušen jakousi snovou scénou, kdy se postupně dostavují lehké slečny i drsní frajeři, a přinášejí zpět ukradené věci. Přijde i Máňa se svým ctitelem, profesorem filozofie, ačkoli v předchozím ději oba zemřeli ranou z revolveru, a zvou na svatbu, na což naváže finálová píseň Periférie. I ta se zpívala v představení Na poříčí dítě křičí, stejně jako Ferdinandem Havlíkem zkomponovaná Na náměstí kde se svatej Václav tyčí, zde procítěně přednesená v podniku madam Elvíry jednou z dívek.
Druhá polovina představení zavede diváka do Kabaretu Globus, kde ho nejprve uvítá siroteček Anežka a po ní už samotná paní šéfová, Růžena Knoblochová (Jitka Molavcová), zpívající píseň Bety od pánů S + Š. Tato dáma se rozhoduje, zda má vyhodit Sašu Lanýže (Jiří Suchý), komika nevalné úrovně, živícího rodinu s dvanácti dětmi. Jeho osud se pohybuje jako na houpačce, ale po odhalení, že on je autorem nápisu hanícího nepřítomného pana ředitele Knoblocha, se zdá být vše ztraceno. Záchranu přinese až 28. říjen 1918, kdy paní ředitelka vyhlásí amnestii a vezme Sašu na milost. Ovšem ještě před tím vyřeší zpívající číšník René nedostatek kvalitních interpretů i repertoáru tím, že nechá zaznít „písničky dosud nesložené od klaunů dosud neobjevených“. Jejich zpěv je doprovázen i obrazem, takže na plátně vidíme Vlastu Buriana a trio Sester Rejholcových zpívá písničku z jeho kabaretního repertoáru o dítěti stojícím u lavice. Podobné to je s Ferencem Futuristou a Písní šíleného vraha, Oldřichem Novým a nejslavnější písní pana Kristiána a Járou Kohoutem, jehož píseň o slečně Emě je dovoleno zazpívat Sašovi Lanýžovi. Odraz ke skoku do budoucnosti byl tak mohutný, že v jednom okamžiku se podařilo překonat celou první republiku i II. světovou válku a objevit píseň Množení z muzikálu Divotvorný hrnec, přivezeného z Ameriky Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Dvojice Knoblochová-Lanýž na chvíli odložila neshody a za asistence dívčího tria tuto dlouhou píseň přednesla.
Po šťastném okamžiku nabytí svobody a omilostnění Lanýže oznamuje paní ředitelka návrat do současnosti a zazpívá píseň Kabaret v duši.

Ve světě zuří smog a zloba
Nic nechci dát Všechno chci mít
Taková už je dnešní doba
Já ale vím kde najdu klid...

Když všude okolo šílí svět
A marně hledáš klidnej kout
Je dobré mít v duši kabaret
A chodit se tam nadechnout

Ve starodávném charlestonu
Utone to co vás nebaví
A místo úmornýho shonu
Čas na chvíli se zastaví

Bibi a Nana Mici a Kiki
Kankánem chmury zahání
Duši vám zabalej do muziky
Lásku vám vloží do dlaní

Cestu do toho kabaretu
Kdo v sobě najde najde klid
A vysloví tu tichou větu
Že jenom tady dá se žít

Ve světě zuří smog a zloba
Nic nechci dát Všechno chci mít
Taková už je dnešní doba
A jenom tady dá se žít...

A pak už si všichni zopakují píseň Periferie v pěkném odpichovém provedení s instrumentální podporou Sester Rejholcových, a jako přídavek zazní song Bílý pes, což je nový název Knoblochova kabaretu, jak už si to ještě před koncem války vysnila paní ředitelka.
Pokud jde o obsazení, je jasné, že se všichni vystřídají ve více rolích, z nichž některé jsou alternovány, a hrají a zpívají s velkým elánem. Náročná scéna tragického konce proradné Máni byla tvrdě nacvičována podle pokynů jednoho z jejích účastníků Petra Šudomy, a za doprovodu houslí bubeníka doprovodného tria Vráti Plachety působí až hororově. Na výborném vyznění písní mají samozřejmě velký podíl i zbývající dva muzikanti. Jakub Přibyl nejen hraje na akordeon a piano, ale také zpívá, a Pavel Greifoner musel vzhledem k době, kdy se příběhy odehrávají, odložit basovou kytaru a vrátit se ke kontrabasu.
Při návštěvě představení doporučuji zakoupit tištěný program. Je velmi výpravný, obsahuje texty všech písniček, zajímavé informace a spoustu fotografií.

Ivan Kott