SEKTA - recenze (1965)

Autor: I. P., vyšlo v časopise Melodie č. 6, 1965

SUCHÝ - SUCHÝ - SUCHÝ
O Suchého nové hře Sekta bylo již napsáno mnoho, ba řekněme víc než všechno. Patřím totiž k těm, kdož se domnívají, že přičítat tomuto dílku nějaký větší umělecký význam by bylo projevem dobré vůle, která by se mohla vymstít (myslím jakožto předpoklad sebeuspokojení) právě Suchému a Semaforu. Domnívám se ovšem, že Sekta opravdu znamená určitý uzlový bod ve vývoji autora divadla: naznačuje úsilí rozepnout přece jen poměrně těsný krunýř dosavadní „semaforské estetiky“ a zároveň dokládá neschopnost nalézt nějaké jiné nosné principy. Není to první rozpačitý projev — stačí připomenout umělecky velmi problematické Klarinety; tentokrát je situace o to symptomatičtější, že jde o nezdar přímo na domácím divadelním poli. Zda se objeví v přijatelném čase nějaká nová východiska (možná, že ji naznačí připravovaná „opera“) je pak otázkou, kterou nezodpoví nikdo jiný než Suchý a tvůrci Semaforu sami. V každém případě je jasné, že doba prvního Sturmu und Drangu a zrovna tak bouřlivého ohlasu je pryč — to ostatně souvisí s celkovým přelivem zájmů, vkusu, atmosféry — a že ani tolik chválená profesionalizace není sama o sobě schopna nahradit nedostatek nových koncepcí.
Vraťme se však k Sektě samotné. Patří Suchému téměř se vším všudy (text, písně, režie) a autor ji charakterizuje jako hru o nebezpečí egocentrismu ústícího až v sebezbožnění. Což o to, téma je to nosné, ve zpracování však v podstatě mizí a mění se v záminku hromadění efektů řekněme surrealistických, čímž je občas tvořen komický efekt, častěji však pocit rozpaků z něčeho neautentického, „připomínajícího", pseudohlubokého. Relativně nejšťastnějším vkladem jsou písničky — Suchému se podařilo vytvořit řadu nápaditých melodií, navíc scelených jakousi výrazovou a stylovou jednotou a mířících ve svém celku k jiným cílům než míří sériová písničková produkce. Nejsem si však jist, zda ostatní hudba, jež je dílem Milana Dvořáka, a vůbec orchestrální aranžmá písniček neoslabují svým mířením v jinou stranu a koneckonců svou konvenčností právě ten zmíněný sympatický rys Suchého písniček. K interpretační stránce budiž řečeno, že výkony instrumentalistů jsou na úrovni,
zatím co vokalistky nejsou u dna svých možností a na úrovni požadavků. Nejsvěžejší okamžiky představení: komické duo Filipovská-Křesadlová.


Výstřižky z dobových tiskovin (převzaté Encyklopedie Jiřího Suchého):


„Nechal jsem za sebe pracovat fantazii a sám jsem odjel na dovolenou...“, píše autor nové hry Sekta Jiří Suchý. [...] Škoda, že z oné dovolené nepřijel o nějaký den dřív a té fantazii trochu nezatlačil. [...]
[(vf): V Semaforu hrají Sektu. Zemědělské noviny, 24. 3.1965]


Jiří Suchý ve své snaze být postupně vším (v tomto případě i režisérem) předvádí s občasnou osobitou obrazivostí úvahy o modle, kterou si člověk vytváří pro sebe i v sobě a posléze - i po prozrazení její nicotnosti - z nutnosti tuto modlu pěstuje a chrání. Potíž spatřujeme v tom, že tyto myšlenky jsou víc pouze vysloveny než náležitě ztvárněny. Mnohem lépe se už Suchému zdařily písně. Jejich tkáň, vzniklá parafrázováním lidového chorálu, je oživena swingovým tempem. Chór dívek, který je s orchestrem F. Havlíka velmi dobře zpívá, zapadá jako glosátor do představení funkčně. [...]
[jap-št:V nevděčné roli favorita. Otazníky nad premiérou Sekty v Semaforu. Večerní Praha, 25. 3. 1965]


Sekta není dobrá hra a těžko bude hledat cestu k divákům Semaforu. A to zejména proto, že i když rozšifrujeme téměř nedešifrovatelný styl hry, která víc než absurdní divadlo připomíná staré dada, nezbude téměř nic. Jen smutek a pocit prázdnoty, která studí. Inscenace sama, jejíž režie se ujal Jiří Suchý, je rozporná, a tak Sekta není rozhodně krokem na nové cestě.
[ak: Semafor nově. Svobodné slovo, 27. 3. 1965]


[...] Bylo by neseriózní pokoušet se vylíčit svými slovy, oč v té hře jde; i dobré hry lze zesměšnit vyprávěním obsahu. A tohle tenké surrealistické přadeno, obalené slupkou gymnaziální perverzity, to ani nepotřebuje. Mluví příliš jasně samo za sebe tím, co neříká. A nenecháme se nachytat, abychom prstíčkem hrabali pod textem. Prohrabali bychom se do prázdna.
Proč vlastně tolik rozhořčení? Protože původce hodnot, které pronikavě inspirovaly vývoj nejmasovějšího divadelního žánru dneška, hraje lehkomyslnou hru o svou vlastní pověst. Nejde o to, že Jiří Suchý napsal špatnou divadelní hru; častokrát jsme si sami přáli, aby se pokusil o něco většího než jen o písničky. Bylo to možná bláhové, protože těmi písničkami udělal Suchý víc, než deset jiných spisovatelů a dramatiků tlustými romány a celovečerními hrami. A Jiří Suchý tedy nyní hru napsal - levou rukou, bez zábran, s gestem granda: jestli to nevyjde, čert to vem! [...] Před šesti lety si Jiří Suchý takovou Sektu mohl dovolit napsat a leccos by na ní bylo shledáno hodné pozoru: písničky, pár vtipných dialogických piruet a možná - před šesti lety! - i odvaha k tomu surrealistickému ozónu. A rozhodně kultivovaná a vtipná režie (v to počítaje třeba výkon Kláry Jernekové a výborné vedení dívčího kvinteta). Jenže my dnes máme o Jiřím Suchém trochu vyšší mínění, než abychom přimhuřovali oči a říkali povzbudivě: No, mládenče, máš talent, příště to jistě bude lepší!
[Jindřich Černý: Když autor odjede na dovolenou. Lidová demokracie, 26. 3.1965]


Jako první premiéru obnoveného divadla uvedl Semafor Sektu od Jiřího Suchého. Je to hra o egoismu, či o egocentrismu, jak ji v programu nazývá sám autor, psaná volnou formou, sestavená z vtipných metafor, spojená velmi dobrou scénickou hudbou, výtečně hranou i zpívanou, a především překvapivě dobře podaná herecky. Není ovšem třeba ve stylu snobů se zasvěcenou tváří přijmout všechno tak, jak je. Ačkoliv se tedy nemusíme zrovna ptát, co tou hrou chtěl básník říci, ačkoliv je jasno v tom, že forma, náznak, jinotaj nutí diváka věci domýšlet a nebo jen zažít bez sveřepého pídění se po obsahu, přece jen se nelze vyhnout přiznání, že odcházíme z představení s pocitem čehosi nehotového. I bez školometského lpění na zásadách stavby dramatu jsou jisté nepominutelné podmínky uspokojení diváka, které je nutno splnit, byť šlo o nekonvenční formu, jakou volí Suchý.
Avšak přes tyto výhrady je představení Sekty něčím, co od Semaforu chceme, je to krok vpřed, směrem k divadlu. Jen tam totiž, kde je herec, je také divadlo. A v Sektě se na jevišti skutečně hraje. Pavlína Filipovská i Věra Křesadlová jako by byly zrovna elektrizovány příležitostí rozvinout své komediální nadání a schopnosti. Klárka Jerneková, kterou známe z Divadla EFB v jiných rolích, dokazuje tu s jistotou schopnost hrát role rozličných charakterů. Kontrastuje s ní místy sice ještě amatérsky působící, nicméně sympaticky talentovaný výkon Renaty Tůmové. To všechno je víc, daleko víc než stereotypní šansoniérská gesta. Na jevišti jsou herečky, ne jenom zpěvačky. [...]
[Václav Hepner: Divadlo v Semaforu. Práce, 30. 3.1965]


[...] autor Jiří Suchý, písně Jiří Suchý, režie Jiří Suchý, preventivní legrace v programu Jiří Suchý - Sušší to zkrátka už nemůže být. Zadoufáte ještě, že tam Suchý bude hrát sektáře, což by byla velká pikantérie, ale brzy poznáte, že týž [...] v krejčovské dílně Semaforu vyrobil v rekordním čase císařovy nové šaty. [...]
[Sergej Machonin v divadelním sloupku Literárních novin č. 15/1965, 10. 4.1965]


[...] Zní to podivně, ale prostá ilustrativnost zničila Suchému ze Sekty mnohé. Druhou zradou je nepřekonatelný rozpor dramatizované básničky a záměru vytvořit klauniádu. [...] Sekta je skutečně místy nesrozumitelná proto, že tu klauniáda porušila přehled po asociacích a metaforách, ale sama uvázla v monotematičnosti básničky. A do třetice rozpor: do poetického obrazu přimísil Suchý moralitu. [...] Proud asociací se tím zastaví, ale pro logickou úvahu [...] dál už zase není materiál.
[Alena Urbanová: Nezdařené divadlo. Kulturní tvorba, 22. 4.1965]