RECENZE - SEKTA (1964, Melodie)

Autor: I. P., vyšlo v časopise Melodie č. 6, 1965

SUCHÝ - SUCHÝ - SUCHÝ
O Suchého nové hře Sekta bylo již napsáno mnoho, ba řekněme víc než všechno. Patřím totiž k těm, kdož se domnívají, že přičítat tomuto dílku nějaký větší umělecký význam by bylo projevem dobré vůle, která by se mohla vymstít (myslím jakožto předpoklad sebeuspokojení) právě Suchému a Semaforu. Domnívám se ovšem, že Sekta opravdu znamená určitý uzlový bod ve vývoji autora divadla: naznačuje úsilí rozepnout přece jen poměrně těsný krunýř dosavadní „semaforské estetiky“ a zároveň dokládá neschopnost nalézt nějaké jiné nosné principy. Není to první rozpačitý projev — stačí připomenout umělecky velmi problematické Klarinety; tentokrát je situace o to symptomatičtější, že jde o nezdar přímo na domácím divadelním poli. Zda se objeví v přijatelném čase nějaká nová východiska (možná, že ji naznačí připravovaná „opera“) je pak otázkou, kterou nezodpoví nikdo jiný než Suchý a tvůrci Semaforu sami. V každém případě je jasné, že doba prvního Sturmu und Drangu a zrovna tak bouřlivého ohlasu je pryč — to ostatně souvisí s celkovým přelivem zájmů, vkusu, atmosféry — a že ani tolik chválená profesionalizace není sama o sobě schopna nahradit nedostatek nových koncepcí.
Vraťme se však k Sektě samotné. Patří Suchému téměř se vším všudy (text, písně, režie) a autor ji charakterizuje jako hru o nebezpečí egocentrismu ústícího až v sebezbožnění. Což o to, téma je to nosné, ve zpracování však v podstatě mizí a mění se v záminku hromadění efektů řekněme surrealistických, čímž je občas tvořen komický efekt, častěji však pocit rozpaků z něčeho neautentického, „připomínajícího", pseudohlubokého. Relativně nejšťastnějším vkladem jsou písničky — Suchému se podařilo vytvořit řadu nápaditých melodií, navíc scelených jakousi výrazovou a stylovou jednotou a mířících ve svém celku k jiným cílům než míří sériová písničková produkce. Nejsem si však jist, zda ostatní hudba, jež je dílem Milana Dvořáka, a vůbec orchestrální aranžmá písniček neoslabují svým mířením v jinou stranu a koneckonců svou konvenčností právě ten zmíněný sympatický rys Suchého písniček. K interpretační stránce budiž řečeno, že výkony instrumentalistů jsou na úrovni,
zatím co vokalistky nejsou u dna svých možností a na úrovni požadavků. Nejsvěžejší okamžiky představení: komické duo Filipovská-Křesadlová.