RECITAL 64 - RECENZE (1964)

Divadelní noviny, 22. 4. 1964

ŠLITRŮV RECITÁL
Když se poprvé Jiří Šlitr objevil na jevišti Semaforu v Jonášovi, vyvolalo to otázky asi tohoto druhu: Proč to, má to zapotřebí shazovat se na jevišti, když umí něco zcela jiného a má už v tom směru popularitu a jméno? A i když jeho vystoupení mělo svůj půvab a diváci i kritika přijali jeho debut přátelsky, přece jen se zdálo, že jde spíš o pouhé osvěžení a epizodu.
V novém pořadu se však nedávno objevil Šlitr podruhé, a to ne už v roli sekundujícího. Naopak, tentokrát si roli prohodili s Jiřím Suchým a Šlitr je tu postavou hlavní. Představení je koncertem většinou starších, známých písniček, a těch pár nových, co se tu objevily, nejsou po pravdě řečeno, nijak zvláštní. Přesto právě Šlitrova vystoupení Recitál „udělaly" a člověk se královsky baví. Přichází opět ve své buřince a nenápadném obleku, fixován na myšlenku nedávné ankety, v níž podle počtu diváckých hlasů stojí v žebříčku obliby na prvém místě Karel Gott, pak Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Hana Hegerová atd. To jsou pořád žebříčky, žebříčky — já vám teď zazpívám a uvidíte! — říká přibližně muž v buřince a zazpívá něco z repertoáru Hegerové a Gotta. Ze zábavné parodie na své kolegy přejde ještě do další oblasti, aby ukázal, že umí taky psát texty a v kytičce světových melodií zazpívá písničku na text učebnice angličtiny, Tulipán „přeloží" do ruštiny a všechno má svůj půvab inteligentního, jemného žertu.
Ukázalo se, že Šlitr se nemůže „shodit". Člověk se zesměšní jen tehdy, když si hraje na něco, čím není, když předstírá a napodobuje něco a někoho, na co nemá prostě schopnosti. Vystupuje-li však Šlitr v podobě „stylizovaného neumění" pěveckého a hereckého, je z toho role, která nic neubírá na hodnotě ani Šlitrovi, ani parodovaným kolegům. Hodnota se prostě nemusí humoru vůbec bát. Kdo něco umí a nepřeskakuje své možnosti, může lidi bavit, aniž sám sebe zesměšní. Co Šlitr umí, se nenápadně ukáže mimo jiné také v tomto večeru — v písničce Klokočí — zpívané se zpožděním jednoho taktu, která je na první pohled ohromně směšná jako neumění zpívat, ale ve skutečnosti je to velký kumšt. Připomíná to stylizovanou skromnost starých Augustů.
A tak nakonec je tento skromný pořad — jak říkají sami autoři v programu „improvizovaný" — ve skutečnosti pro Semafor velmi cenný. Jsou tu důsledně rozvinuty v Jonášovi naznačené možnosti Šlitrovy, princip autorského divadla, tak důležitý pro tento žánr, je neobyčejně posílen. A stylizovaná jevištní podoba Šlitrova je navíc neobyčejně blízká zárodečnému duchu tohoto divadélka a principům, na nichž stavělo. To, co bylo Semaforu vytýkáno jako nedostatek — neprofesionálnost, amatérismus — bylo důslednou stylizací přetvořeno ve skutečnost umělou, tedy zcela profesionální.
Autor: Alena Stránská

foto:Zdeněk Jermář

Kulturní tvorba, 16. 4. 1964
SEMAFORSKÝ RECITÁL 64 je v podstatě koncertní představení dvaadvaceti starších i mladších (z toho šesti nových) písní především Suchého a Šlitra, ale i — jako tomu bylo například v první Zuzaně — jiných autorů (Ellington, Henderson, Perkins — vždy s textem Suchého, dále V + W aj). Jeho autoři a režiséři v programu píší, že jde o »téměř improvizovaný pořad«, o písně, na které »se zatím jaksi nedostalo«. Jenže ta improvizace má svůj pevný řád a smysl. Jde o dvojí linii: »koncertní« projev Suchého a parodisticko-komický part Šlitrův, který má ústřední »téma«. Suchý tu znovu prokazuje interpretační, osobitost a jedinečnost. Zvlášť výrazné je to ve známých písních na texty V + W (Půl párku; Není-li tu ta; Množení), v Matuškou kdysi zpívaném Blues o stabilitě nebo ve výborném novém Blues touhy po světle. Ze Šlitra vyrostl v Recitálu neodolatelný komik, ne figurka, ale už výrazný typ, »faun« s buřinkou, hrající na foukací harmoniku-píšťalu, zpěvák parodující vlastní melodie. Bude se jistě uvažovat o zdrojích této komiky, o souvislostech s němým filmem, z něhož vyrůstá, aby přijala svou neopakovatelnou podobu: je moderní, pracuje s náznakem a zkratkou; založena na intelektuálním impulzu, je nesmírně prostá a sdělná; má svou kulturu, vkus, půvab a velkou přitažlivost. Obě ty roviny, Suchého a Šlitra, se stýkají a prolínají, mají průsečíky jednak v písních zpívaných společně (V kašně, Golem, tentokrát od S + Š), jednak je spolutvoří Vlasta Kahovcová, další zpěvačka semaforského okruhu. Z jejích čísel nejlépe vyšla Labutí píseň, zpívaná se Suchým. Orchestr hrál ve složení Bažant, Štaidl, Turnovský, Zeman. Semafor se Recitálem rozloučil s touto sezónou. Po zájezdech a dokončení filmu Kdyby tisíc klarinetů zahájí znovu až v říjnu, už s navrátivší se dcerou Evou Pilarovou.

Autor: vjo

Obrana lidu, 16. 5. 1964
Kolísavému dubnovému počasí jako by odpovídaly i střídavé vlny pražských premiér. — S prvním aprílem se ohlásil Semafor. Kdo po Jonášovi očekával další myšlenkový stupeň u této dnes nejpopulárnější československé scény, byl zklamán. RECITÁL 64 je převážně pěveckým a po výtce oddechovým pořadem, složeným jednak z písniček, na které se v dřívějších pořadech nedostalo, jednak z variací na některé slavné džezové písničky zahraniční. Se Suchým a Šlitrem, kteří i v tomto pořadu odvedli bezpečnou profesionální práci, vystoupili: nová členka souboru, talentovaná mladá zpěvačka, Vlasta Kahovcová, jevištně napoprvé ještě trochu bezradná, a hostující rytmická skupina, vedená Jiřím Bažantem. Co bylo v Recitálu nové obsahem i podobou — to byl tentokrát Jiří Šlitr, který náznaky „smutné komiky", jak je u něho známe z Jonáše, rozšířil tu v první scénický part, přirozeně, že k radosti překvapeného publika. Nicméně doufejme, že po všech jeho zahraničních zájezdech, po filmování a po stavebních adaptacích se setkáme na podzim se Semaforem, majícím přece jenom o něco vyšší ambice, než jaké forsíroval Recital. A o něm že budeme moci říci, že to byl prostě jenom (pochopitelný i příjemný) oddechový čas.



Hudební rozhledy, 1964
Jiří Šlitr a Jiří Suchý, nesoucí na svých bedrech břemeno filmové práce, televizních filmů, zahraničních zájezdů a pronásledováni přitom nelítostnými požadavky divadelního provozu, mi poněkud připomínají Jeníčka a Mařenku, kteří prchají před lítou čarodějnicí: sotva se stačí na okamžik zastavit, ohlédnout a odhodit svým stihatelům do cesty něco, co je na okamžik zdrží a poskytne prchajícím trochu času k získání dalšího náskoku. Budiž ovšem řečeno, že úroveň představitelů Semaforu je dnes taková, že i v takto „improvizovaných pořadech" (podle slov programu) skutečně dosáhnou svého cíle: aby se (opět podle slov programu) obecenstvo bavilo stejně jako autoři.
RECITAL 64 je prostě sled písniček, na které se „zatím jaksi nedostalo", jsou mezi nimi písničky už uvedené v některých jiných pořadech, písničky zahraničních autorů se Suchého texty, písničky s texty Jana Wericha nebo V + W, a dokonce ve dvou případech i písničky textařů nebo skladatelů (či vlastně skladatele) jiných. Zpívají je Jiří Suchý, který stále výrazněji dospívá i v pěveckou osobnost svého druhu (srovnání s pěveckým projevem J. Wericha je neobyčejně zajímavé a stálo by za samostatnou poznámku), Jiří Šlitr, který tentokrát zcela opustil piano a pokračuje ve vytváření typu „ledového komika", a „nový objev" Semaforu, Vlasta Kahovcová; hraje skupina, vedená klavíristou Jiřím Bažantem. Z nových písniček upoutá na první poslech Labutí píseň. Řečeno slovy její generace, je to zcela „přesné" přiznání této generace k rytmické hudbě v širším smyslu označené slovem jazz; je to současně dokonalá vizitka toho, co tento jazz v širším smyslu pro Šlitra a Suchého znamená jako inspirační zdroj i stylizační prostředek. Vlasta Kahovcová zpívá Labutí píseň se Suchým s naprostou bezprostředností a překvapující jistotou; nejlépe se v ní také uvádí. Zdá se, že jí tento žánr vyhovuje stejně dokonale, jako například Hendersonova „lidovka". Lyrické písně (např. Už dávno nejsem dítě, která příliš přivolává na mysl srovnání s Pilarovou) naopak naznačují, že její ostrý a pronikavý témbr bude v tomto žánru vyžadovat ještě značnou péči a pilování. Druhou úspěšnou novinkou, která předvádí jakousi historickou sondu inspiračními zdroji Semaforu od Beatles až k Jaroslavu Ježkovi (a ovšem, ještě za něj až ke kramářské písni) je předposlední Golem, který značně převyšuje závěrečné Morality. Suchého textařské umění opět září v osobité parafrázi Ellingtonovy Sophisticated Lady; text tu dokonale vystihuje náladu i námět písně až ke konečné pointě, a přece přitom přenáší americkou typickou hrdinku z třicátých let do let šedesátých — a třeba rovnou do Prahy. Sympaticky působí schopnost a ochota Semaforu parodovat účinně a vtipně i své vlastní písničky a interprety (třeba v Klokočí nebo Očích sněhem zavátých v pěveckém podání J. Šlitra) i okolnost, že se pořad poprvé otevírá (kromě Voskovce a Wericha) i jiným našim skladatelům a textařům (Bažant, Štaidl, Sodoma, Rožek). Bažantova písnička „Kdybych byla andělem" obstojí v semaforské konkurenci velmi dobře a nezapře přitom některé osobité rysy svého autora.
Semafor má tedy další a možno říci, že úspěšný pořad. Jenže — i když chápeme, že ne každý rok a rozhodně už ne v každém pořadu je možno opakovat nebo předstihnout myšlenkové ucelení Člověka z půdy nebo Jonáše a tingl tanglu, přece se v nás trochu hlásí nesmělé přání: aby totiž ty štvoucí lítice projevily alespoň trochu smilování a nechaly oba autory i celý soubor dokončit — dejme tomu tu dávno slibovanou „jazzovou operu". Zdá se nám, že Labutí píseň i Golem znovu naznačily, že hudební jazyk Semaforu může ve svém rozmezí prokázat zajímavou nosnost i šíři výrazu — a že bychom se tedy mohli mít na co těšit.
Autor: Lubomír Dorůžka