WALDEMAR V OČÍCH PUBERŤÁKA (2009, IDnes)

Autor: Ondřej Suchý, pro MF Dnes, 6. června 2009 (zde publikováno podle původní verze textu)

VELKÝ WALDEMAR V OČÍCH PUBERŤÁKA

Nechci působit dojmem, že se následujícími vzpomínkami snažím přihlásit do řad blízkých spolupracovníků a životních přátel Waldemara Matušky. Nesehrál jsem v jeho životě žádnou významnou roli a on mi svou přátelskou náklonnost věnoval mimoděk a nejspíš i nevědomky. Jediné o čem jsem přesvědčen je, že budu jediný, kdo přichází se svědectvím o tom co v době, kdy jeho hvězda letěla strmě vzhůru, věnoval klukovi motajícím se v problematickém věku někdy mezi patnáctým a sedmnáctým rokem.

Bylo mi patnáct, když mně k němu přivedl tehdy ještě semaforský kulisák Vladimír Hrabánek. První co řekl bylo, že je Walda a ať mu tykám. Jistěže netušil, že už tímhle gestem přivodil svému tajnému obdivovateli šok. Koukal jsem na něj jako na zjevení. Věděl jsem, že nemám na to, abych ho začal v něčem napodobovat (ostatně v té době jsem měl v Semaforu ještě jiný idol, od něj zcela odlišný, svého bratra Jiřího) ale přiznám se, že se mi na Waldemarovi líbilo prostě všechno: Jeho kovbojská chůze, jeho bíbr, jeho mimika, podhledy jeho uhrančivých očí, jeho hlas a přiléhavé oblečení – černé vypasované kalhoty, špičaté boty, černý rolák, masivní stříbrný řetěz kolem zápěstí. Měl jsem k němu od první chvíle důvěru a začal se mu svěřovat s věcmi, se kterými bych se nesvěřil ani bráchovi. Pokaždé mě vyslechl a „chlapácky“ dodával radami sebevědomí. Pamatuji si, když mě mezi dvěma představeními pozval poprvé na grog. Byl jsem v sedmém nebi. Při druhém grogu mi povídá: „Nesmíš bejt takovej zbabělec, jako je tvůj brácha!“ Ne, nebyla to od něj žádná zlomyslnost, nedělal si ze mě legraci, natož aby mě chtěl opít. Myslím jen, že měl pochopení pro mých patnáct roků života a pro starosti a trápení, které tento věk provázejí. Imponovalo mi, že se mnou mluvil jako rovný s rovným a že byl dokonce i on sám ochoten se mi také s lecčíms svěřit. Otevřeně se mnou mluvil například o své druhé ženě. Byla to tmavá kráska s černými kudrnatými vlasy, říkal jí Dulina. „Je to divoch,“ mrkl na mě. Na jeho prstě se tehdy objevil objemný snubní prsten a mě v první chvíli napadlo, jestlipak vůbec může ten prst ohnout. Bydleli spolu v hotelovém domě na Invalidovně. Jednou „divoch“ Dulina s cigaretou v posteli způsobila požár a dál víc nevím, pak už jsem o ní neslyšel.

Waldemar Matuška a Karel Štědrý v Semaforu

Jeden čas jsem chodil s dívkou, kvůli níž – snad proto, že měla víc nápadníků – jsem měl dostat od party kluků nabančeno. Neuměl jsem se prát, ale strašně jsem toužil nad nimi vyhrát. Tenkrát už celá Praha věděla, kdo je to Matuška, a tak jsem se rozhodl, že těm klukům ukážu, jakého mám kamaráda! Šel jsem s prosíkem za Waldemarem, ať mi pomůže. Neváhal a přišel. Když kluci uviděli, koho si vedu na pomoc, všichni do jednoho zbaběle zdrhli. Walda si pozorně zblízka prohlédl mé děvče a povídá: „To je to tvoje roští? Tak si pojďme někam sednout, mám ještě před představením hodinku čas. Nevěděl jsem, že to půjde tak rychle.“ Šli jsme na pivo do restaurace v Kaprově ulici. On si dal dvojitou porci řízků a já zbledl. Řekl jsem mu totiž, že ho po „boji“ zvu, jenomže s dvojitým řízkem jsem jaksi nepočítal, tolik peněz jsem neměl. Čekal jsem celý zoufalý na trapas, až dojde k placení. Waldemar dojedl, odložil příbor a na důkaz spokojenosti si vysoukal rolák a poplácal nahé břicho. Takové momenty pouze zvyšovaly můj obdiv! Pak zavolal: „Pane vrchní, platím! Všechno!“ Začal jsem koktat, že účet má patřit mně. „Mlč!“ okřikl mě a hodil ďábelský pohled na děvče, které v tu chvíli nevědělo rozpaky kam uhnout očima. Opustil nás s tím, že až budu zas potřebovat, tak ať mu řeknu a odešel na představení, které začínalo jeho: „To všechno vodnééés čas…“

Jiří Suchý a Waldemar Matuška, Píseň o koni

A jsou tu další vzpomínky. Nejednou jsem tenkrát místo do školy zamířil hned po ránu do Semaforu. Tou dobou tam Waldemar přespával a já se za ním obvykle přicházel svěřit zase s nějakým svým novým pitomým milostným nezdarem. Našel jsem ho v divadelní šatně, nataženého přes tři židle. Probudil se a se slovy „Tak co je novýho, povídej!“ otevřel šuplík pod zrcadlem a já z něj byl opět celý paf. Zatím co jsem se rozpovídal o „krutostech“ života, on ze šuplíku (ve kterých ostatní měli svá líčidla) vytáhl citron a kudlu. Poslouchal mě a přitom několika pohyby rozřezal neoloupaný citron na čtyři kusy a ty pak i s kůrou bez mrknutí oka „posnídal“! Bože, to byl frajer! Jen jednou jsem si to po něm doma zkusil a byl jsem rád, že při tom nikdo neviděl, jak se tvářím.
Pak se dostavil ten okamžik, kdy se Waldemar v nedobrém rozešel se Semaforem (anebo Semafor s ním) a odešel do Rokoka. Setkali jsme se při natáčení televizního filmu Hledáme písničky pro děti. Já se na tom filmu „podílel“ v úloze posledního asistenta. Přišel den, kdy se za Prahou točila Matuškova písnička. Pozdravil jsem ho a o pauze požádal o rozhovor. Vyšli jsme si spolu do nedalekých polí, aby nás nikdo nerušil. „Waldo,“ povídám, „já vlastně ani nevím co se přihodilo, že jsi šel ze Semaforu pryč, jenom doufám, že proti mně osobně nic nemáš?“ „Blázníš?“ on na to. „Tebe se to vůbec netýká, takže nevím, proč by se mělo mezi námi něco změnit.“ Měl jsem z toho upřímnou radost, i když jsem pak během dalšího rozhovoru vycítil, že pro něj odchod ze Semaforu zůstával stále ještě živou záležitostí. Najednou mi totiž řekl: „Byl jsem se podívat na představení Jonáš a tingl tangl. Vůbec se mi to nelíbilo. A to, že se Šlitr objevil na jevišti, to je trapas. To je začátek konce Semaforu.“ Tehdy mně bylo s Waldou ponejprv trochu smutno.

Ondřej Suchý, Waldemar Matuška a Olga Blechová
foto: M. Richtermoc

Ale je tu ještě jiná vzpomínka: Začal jsem se také pokoušet psát písničky. S jednou, kterou mi kamarád, redaktor plzeňského rozhlasu, slíbil ve zbytku své pražské frekvence natočit, jsem se vydal za Waldemarem. Přečetl si text, přelétl očima noty a řekl: „Jasně, přijdu a natočím. Budu mít ale moc málo času, tak buďte na mě připravený.“ Přišel přesně, poslechl si dvakrát doprovod kytaristy Honzy Melíška a do dvaceti minut byla nahrávka na světě. Plácl mě po zádech, řekl „Tak nazdar!“ a šel. Tehdy byla písnička Courat se lesem poprvé v rozhlase uvedena se dvěma krátkými komentáři. Zlomyslný redaktor Ota Starý zašel s reportážním mikrofonem za mým bratrem a pak Waldemarem. Jiří k písničce řekl: „Četl jsem jí a velmi se mi nelíbila. Ovšem četl jsem od něj také texty, které se mi naopak velmi líbily.“ A Waldemar – jindy, jinde, nezávisle na Jiřím – se nechal slyšet: „Zpíval jsem ji protože se mi líbila. Písničky, které se mi nelíbí, ty nezpívám.“ Písnička Courat se lesem zazní ještě tu a tam i dnes a Waldova původní nahrávka se po pětačtyřiceti letech dostala nakonec i na cédečko. K tomu musím dodat, že tehdy už majitel prvního Zlatého slavíka se tak stal vůbec prvním „opravdovým“ zpěvákem, který odstartoval mé první nesmělé pokusy stát se v budoucnu také textařem. I za to jsem mu dodnes vděčný.

Vše ostatní co jsem s Waldemarem Matuškou v sedmdesátých a devadesátých letech při našich setkáních zažil se sem už nehodí. Jako dospělý jsem za ním pak přicházel v roli novináře či moderátora a takových nás byly stovky. Snad jen jednou drobností bych se tu mohl na závěr ještě pochlubit – jeho autoportrétem, který, když jsem ho požádal, mi na koleně nakreslil v roce 1973 k jednomu mému článku. Teď jsem si ten obrázek zrovna vystavil v knihovně, abych ho měl na očích…

Ondřej Suchý

autoportrét Waldemara Matušky
foto: archiv O. Suchého